To je tedy vskutku facebook jak vystřižený!
léto 2017
Můj Jiří Jurodivý mne moc nešetří. Je zvyklý – mnohdy nesmlouvavě – říkat věci na rovinu tak, jak je cítí, a moc se přitom neohlíží vpravo ani vlevo. Občas je to poněkud nepříjemné, přičemž ale platí, že pro pravdu se lidi nejvíc zlobí.
Na druhou stranu se nám tím otevírá pole k diskusím, při nichž si člověk mnohé uvědomí.
Jednou mi takhle povídá: „Proč to vlastně píšeš? Opovrhuješ facebookem, že se tam lidi předvádějí a nechávají se obdivovat, a vlastně neděláš nic jinýho – taky lidem cpeš svoje fotky a osobní zážitky. Koho to zajímá? Koho zajímá, jak jsme někde lezli po kládě?“
No... Trochu mi spadla brada a zamyslela jsem se, jestli on nemá vlastně pravdu? Nakonec jsem si vykonstruovala argumentaci, že to nikomu nevnucuji – moje články na nikoho nevyskakují bez pozvání při vyhledávání autoopravny nebo televizního programu. Moje reportáže si najde jen ten, kdo si je opravdu přečíst chce. Tak.
Rovnou si tedy přihřeju polívčičku a napíšu úplně facebookový článek
o osobních „historkách z natáčení“, resp. z popojíždění a výletování.
A hned to Jiřímu vrátím a dehonestuju ho! :) Musím to ale vzít oklikou: Zařekla jsem se, že už nikdy nepolezu na nic vratkého! Jeden by nevěřil, jak moc funguje psychika, dokud si to nevyzkouší na vlastní kůži. Na výletě do České Lípy jsme se vydali údolím podél Robečského potoka. Přes potok se klenul mostek. Vedle mostku byla kláda přes vodu. Přeci nepůjdeme jako hloupoši po mostku, když si můžeme užít švandu na kládě! :) Jiří ji elegantně přešel a čekal na mne na druhém břehu. Já se vydala srdnatě za ním. Potíž byla, že jsem šla od širšího konce k tomu užšímu. Kdyby kláda ležela na zemi, tak ji bez mrknutí oka přejde i chromý, ale ona byla asi dva metry nad prudkou studenou vodou... Ausgerechnet veprostřed se mi zcela neovladatelně rozklepala kolena.
Jít jsem nemohla, sotva jsem stála, horkotěžko balancovala a proud vody pode mnou mne vysloveně přitahoval. Myslela jsem na jediné: rovnou skočím, ať už to mám za sebou. Bylo jasné, že bych pěkně nastydla, protože byla zima a auto jsme měli pár kilometrů odsud. No, nebudu to protahovat: Jiří se pro mne vrátil, podal mi ruku a krůček po krůčku mne pomalu dovedl na druhý břeh. Nikdy bych nevěřila, jak člověka může vlastní mysl a vlastní tělo zradit...
Tak, a teď ten Jiří :) Na jiném výletě jsme zastavili u krásné sochy Jana Nepomuckého u mostu ve vesnici Lužnice. Vedle mostu byla subtilní lávka. Já po předchozí zkušenosti dobře věděla, kde jsou mé limity, a kategoricky jsem odmítla k lávce se byť jen přiblížit. Jiří na ni vyrazil, ale uprostřed se pod ním zakymácela uhnilá podpěra a jeho to donutilo přidřepnout si a chytit se rukama. Při tomto manévru mu ale z kapsy do vody vypadla fungl nová selfie tyčka. (Fuj ostuda!! Selfie tyčka!!
Cituji své dcery: „Mami, to nám neuděláš!! Ne! Přeci si nekoupíš selfie tyčku!!“) No, koupila jsem ji a těšila se, jak se budeme na výletě s Jiřím hezky objímat a přitom fotit – a teď byla tyčka ve vodě. „Mám se svlíct a vlézt tam pro ni?“ zeptal se Jiří a v očích mu bylo vidět, že si přeje, abych se usmála a řekla „ale nééé“. A já řekla: „Tak jo!“ Taková jsem potvora.
Takže Jiří chudák nahatý nohama prozkoumával dno pod lávkou, ale proudění vody bylo nevyzpytatelné, takže poté, co vytáhl kus řetězu, nakřáplou láhev a kolečko od kočárku, byl propuštěn na břeh a dovoleno mu osušit se a obléci :)
Pak jsme zase jindy přijeli do chodského Staňkova, rodného města mé maminky a já (hlupaňa) vyprávěla Jiřímu historku, která se traduje u nás v rodině, že když se můj tatínek o maminku ucházel, přeběhl bosý po mostním betonovém oblouku, aby ukázal všem jejím místním nápadníkům, kdo je tady ten nejstatečnější. Jiří byl pochopitelně k neudržení, už si zouval boty, takže jsem ho musela skoro násilím odtáhnout. Jedna věc je spadnout do studené vody a dostat rýmičku a druhá věc rozplácnout se z pěti metrů na betonu...
Ona selfie tyčka je sice příšerná věc, ale když se to s ní nepřehání, tak občas udělá radost milou osobní fotkou.
Níže je pro zasmání trojfotčí, kterak jsme se samospouští (ještě před zakoupením nové tyčky) fotili na Pálavě... doběhla jsem to až napotřetí :)
Při popojíždění a cestování člověk často narazí na jemu dosud neznámé věci, které posléze začne rozvíjet. Takhle jsme se dostali ke spisovateli Ivanu Vyskočilovi, kterého jsme sice už měli v povědomí, ale dosud mu nepřišli na chuť. Po Kudýšovi už ano! :)
V jihočeské Želči je sýpka přeonačená na galerii a navíc tam prodávají pivo s legračními nálepkami. Občas tudy projíždíme a vždy se zastavíme. Onehdy tam měli výstavu nedávno zesnulého kreslíře Petra Poše a nás okouzlila „átrojka“ s několika obrázky jakéhosi podivného zajíce doplněnými nápisy typu „když Kudýš běží, tak vyhazuje nohy do stran – jako ženská“. Originál jsme zakoupili, zarámovali a už doma visí. Je tak zvláštní, až „bizarní“ :), že nám to nedalo a jali jsme se pídit a googlit – a vida! Vyskočila na nás povídka od Ivana Vyskočila: „Proč se lidé bojí zajíců čili Kudýš“ ... je nádherná, něžná, zvláštní... moc doporučuji přečíst!!
Za nevšedními zážitky někdy nemusíte jezdit ani příliš daleko! Uposlechli jsme výzvy u příležitosti českobudějovického majálesu: „AUTOKINO! Kus amerických padesátých přímo v centru ČB! Vyvez svou holku svým miláčkem ve středu na náplavku a užijte si večer jak z Pomády při sledování filmu BIG LEBOWSKI.“ A taky že jo! Zakoupili jsme pytlíky brambůrků a kolu abychom byli styloví – vychutnali si úžasnou atmosféru a... od té doby pijeme nápadně často „bílého medvěda“:)
(Důvěřuj, ale prověřuj: takže jsme zase jednou googlili a zjistili, že filmový „bílý medvěd“ je špatně přeložený a ve skutečnosti se jedná o míchaný nápoj „bílý Rus“ :)))
A abych tuto fejsbukovou reportáž, kdy vám cpu ryze osobní zážitky, které nikoho nezajímají, nedůstojně ukončila, tak připojím pár selfíček – když už máme tu tyčku! :)
|
