Káhira faraonská - či přesněji starověké lokality nedaleko Káhiry.
Pakliže to chcete během krátkého pobytu zvládnout taxíkem za jediný den (podotýkám zimní den, kdy slunce zapadá po čertech brzy), tak si musíte přivstat a vykašlat se na oběd (však vejce natvrdo od snídaně je taky dobrá věc…).
Abúsír, Sakkára, Dahšúr, Memfis, Gíza … Názvy, které v duši člověka, jenž od dětství chtěl studovat egyptologii, ale byl svým okolím pragmaticky vmanipulován do "rozumných životních mantinelů" vzbuzují lehké mrazení v zádech a tetelení v krajině žaludeční - to mluvím o sobě a bez legrace…
Skutečnost je pro povrchního jednodenního návštěvníka sice méně romantická, ale když se oprostíte od turistických chumlů, tak se při troše soustředění a dobré vůle dá pohroužit do úchvatného dávného světa.
Emoce a vzdechy ale teď už ponechám stranou a ukážu vám ty fotky… :)
Abúsír.
Lokalita proslavená "úspěšným řáděním" českých archeologů. Pro běžného turistu ale t.č. nepřístupná. Bakšiš středního kalibru jsem musela zaplatit jen a pouze za to, že jsme s fotoaparáty byly vpuštěny asi deset kroků za uzavřenou vstupní bránu a mohly jsme pořídit pár fotek zdálky. Šupárna! Příště zatelefonuju před odjezdem panu Vernerovi a dám si s ním rande :)
(Na fotografiích ještě můžete vnímat "oparosmog", který každé ráno halí Káhiru a její okolí. Rozptýlí se povětšinou až k polednímu. Takže malé doporučení: nenechejte se ukecat taxíkářem k tomu, abyste nejprve jeli do Gízy a teprve posléze na jih do Sakkáry a dalších lokalit. Možná byste se tím vyhnuli dopravní zácpě, která odpoledne zaskočila nás, ale měli byste zážitek z nejslavnějších pyramid znehodnocený oním kouřmem.)
Sakkára.
Slavná stupňovitá pyramida faraóna Džósera, několik mastab s úžasnou vnitřní výzdobou. Serapeum zrovna zavřené.
Historická fakta si každý zvídavec může lehce najít, doplním tedy jen několik praktických postřehů.
Zásada hlavní - pakliže sem pojedete v početnější skupině účastníků zájezdu, tak vyrostete z kůže. Štrůdly turistů čekají ve frontě, než jedna skupina vyleze, aby se oni do stísněného prostoru mohli nacpat - zde se pak jejich průvodce vyžívá v mnohaslovném výkladu k jednotlivým reliéfům, na které nikdo pořádně nevidí, protože je tam narváno.
Jediná možnost tedy je jet tam s dcerou Klárou, proklouznout mezi jednotlivými skupinami dovnitř a protlačit se s úsměvem a omluvou "Entschuldigung gnädige Frau", "Excuse me" či "Pardon, excusez moi" (doplnit dle zachycených útržků konverzace příslušné skupiny) vždy do míst, kde zrovna nikdo není. A tam si to užít a nechat se obejmout závanem věků. Ačkoliv jsou všude cedule "no photo", tak se fotit dá v pohodě. V nejhorším případě se k vám přitočí hlídač či samozvaný průvodce s poťouchlým výrazem a nataženou dlaní.
Ze všeho nejvíc mi ale vadilo, jak se ty proudy často obézních turistů, mnohdy s baťohy na zádech, které se prodírají tam a zase zpátky, zcela nešetrně otírají o ty úžasné starodávné reliéfy - až jsou ty výjevy na exponovaných místech celé omydlené. Ještě pár let a bude po legraci…
Memfis.
Z někdejšího slavného hlavního města Egypta toho věru moc nezbylo. Dnes je tu k vidění jen malé muzeum s pár plastikami, mezi nimiž vyniká "alabastrová sfinga" a povalený kolos Ramsese II.
Dahšúr.
To je jiná káva. Alespoň na mne zdejší tři pyramidy udělaly velký dojem. Torzo Černé pyramidy zůstává poněkud bokem zájmu, ale další dvě - Červená a Lomená jsou působivé. Lomená pyramida je ojedinělá svým tvarem, za nějž vděčí zprvu zpupným architektonickým plánům, které následně musely být korigovány v zájmu stability stavby. Červená pyramida představuje třetí nejmohutnější kamennou masu v Egyptě a její nitro je návštěvníkům přístupné.
Je to jediná pyramida, do které jsme s Klárou vstoupily - vyfotografovaly ji i zevnitř, málem se tam přidusily čpavkovými výpary (bůhví, kde se tam vzaly) a v následujících třech dnech trpěly bolestmi namožených stehenních svalů při nezvyklém několik desítek metrů dlouhém sestupu a následném vzestupu v nepřirozeném "podřepopředklonu".
A konečně Gíza.
O Gíze snad nebudu ani nic psát - každý to ví, každý zná sfingu a tři nejslavnější pyramidy. Možná jen doplním osobní zkušenost. V průvodci jsem se dočetla, že lokalita je pro turisty otevřená denně do 19.30, a tak jsem byla v klidu. Slunce zapadalo v pět hodin, takže když jsme se ocitly pár kilometrů odsud lehce po druhé odpolední, myslela jsem, že to máme tak akorát. Potíž ale byla, že náš taxík uvízl v neskutečné dopravní zácpě, takže jsme se s Klárou dostaly k pokladně ve tři hodiny a bylo nám sděleno, že sebou musíme hodit, protože se zavírá ve čtyři. Trochu mi spadla čelist a mávala jsem jim před očima Lonely Planet s deklarovanou otevírací dobou do půl osmé - "no jo, ale teď máme zimní období", zněla nekompromisní námitka.
Byly jsme obě dost otrávené, zaplatily nemalé vstupné a spěšně vtrhly do areálu. Proti nám se k východu valily davy znavených a vyčerpaných turistů. Ještě dole u sfingy jsme se musely prodírat zástupy, a tudíž jsme ji trochu ošulily. Dále jsme stoupaly mezi pyramidy a otevíraly se nám krásné výhledy v působivém protisvětle, či naopak na druhou stranu ve zlatavé záplavě zapadajícího slunce. A ukázalo se, že všechno zlé je na něco dobré. Sice jsme nestihly muzeum sluneční bárky a nevstoupily do nitra žádné další pyramidy (což jsme si po skoroasfyktickém zážitku z Červené pyramidy stejně rozmýšlely), ale zato jsme zažily neopakovatelnou atmosféru téměř liduprostého pyramidového pole.
Všichni turisté už byli pryč a my se zde setkávaly jen s velbloudáři, kteří hnali svá zvířata k večernímu odpočinku. Nikdo už nás neotravoval, nikdo se nám nevnucoval, nikdo se nepletl před objektivem fotoaparátu. Bylo nám dopřáno strávit zde celé dvě hodiny a teprve před pátou nás začali uniformovaní hlídači na velbloudech slovně či pískáním na píšťalu vyhánět ven. A zbyl ještě dostatek času na vyfotografování západu slunce za klíční kostí sfingy… :)
|
