úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Káhira - a co nám tam ještě zbylo?

Stará Káhira, koptská čtvrť či "coptic area", jak říkal náš oblíbený osobní taxíkář Achmet Zaki, který vždy ráno vartoval před hotelem v naději, že si ho někdo z ubytovaných najme. Po tři dopoledne jsme ho nezklamaly a do té míry jsme k němu přilnuly, že jsem mu já, stará držgrešle, která vždy z principu smlouvá, dala bohatou finanční prémii zcela zbůhdarma…

(Možná je zde na místě malá vsuvka týkající se dopravního ruchu v Káhiře.

Tak za prvé: asi bych si netroufla jezdit zde ve vypůjčeném autě, protože ulice jsou značené jen sporadicky a většina nápisů a ukazatelů je jen v arabštině. Káhira je velmi rozsáhlá a člověk snadno ztratí pojem o měřítku, resp. vzdálenostech. V situaci, kdy jsme se hustým provozem vraceli zpět z Gízy, jeli už zhruba třičtvrtě hodiny a já předpokládala, že náš hotel (který byl na druhém konci města poblíž letiště) bude už za rohem, jsem až po chvíli zjistila, že jsme stále na západním břehu Nilu, a ukázalo se, že máme další hodinu jízdy před sebou. Krom toho bývá Káhira zejména kvečeru tradičně ucpaná, takže není příležitost na nějaké bloudění a k cíli se dostane pouze ten, kdo město dobře zná a může volit různé zkratky či alternativní trasy.

Za druhé jsem ale v duchu musela před zdejšími šoféry smeknout. Nevím, kolik evropských řidičů by to rovněž vnímalo pozitivně a kolik by bylo ochotno se tomu přizpůsobit, ale já z toho všeho měla veskrze kladné pocity. V hustém provozu se jezdí tak nějak intuitivně, dle selského rozumu, ale s velkou noblesou. Na rozdíl od zpupných hulvátů v krásných velkých autech, kteří když jedou - a zejména když jedou po hlavní silnici, tak jsou prostě pány světa a masosvalci (je mi líto, ale takhle jako ženská-řidička vnímám české účastníky silničního provozu druhého pohlaví) - naprosto bez invence a tolerance, tedy na rozdíl od našich civilizovaných řidičů zkostnatěle respektujících pravidla silničního provozu, je Káhira rájem improvizace … ale i tolerance!

Na zhruba tříproudé magistrále ani nejsou namalovány jízdní pruhy, protože zde prostě jede natěsno vedle sebe tolik aut, kolik se jich vejde (však jsou taky povětšinou ze všech stran omlácená, s namačkanými plechy). Chcete odbočit? Tak se tam jednoduše sunete, tlačíte a cpete… ten, co je za vámi musí přibrzdit, nebo se pomuchlá. Nikdo se ale nerozčiluje, nikdo si neťuká do čela. Když se troubí (a že se troubí…), tak jen ve smyslu "pozor, teď jedu já" a ne po našem "co se pleteš, ty kreténe?!". Dovedete si představit, co by se strhlo u nás, kdyby se napříč dálnicí otáčel povoz tažený mulami a naložený rajčaty? Všichni by se zbláznili - v Káhiře auta zastaví a netroubí, protože ty muly se přece musí otočit, no ne? Vrcholným zážitkem pro mne bylo, když se náš taxikář ptal na cestu: uprostřed pětiproudé masy aut valících se zhruba osmdesátikilometrovou rychlostí stočil okénko a zamával na vůz, který jel po naší levé straně. Obě auta se přiblížila na nějakých 20cm a srovnala rychlost - jela vedle sebe se staženými okýnky a pánové se pár minut dohadovali. Ostatní vozy nás předjížděly zprava i zleva a nikdo nic nenamítal, nikdo negestikuloval. Vždyť přece všichni viděli, že se musíme domluvit, že?)


Já ale původně psala o koptské Káhiře - pardon.

      Je to turisty hojně navštěvovaná maličká enkláva jižně od středu města, kde dominují jiná náboženství než islám. V místě staré římské pevnosti, jejíž pozůstatky dnes tvoří součást několika pravoslavných chrámů, sídlí sevřená hradbami a protkána úzkými uličkami křesťanská komunita, ale najdete zde i nejstarší egyptskou synagogu. Atmosféra je zde o poznání poklidnější než mezi "mohamedány" a rovněž podle oblečení na první pohled poznáte, že jste se ocitli v jiném kulturním prostředí.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.


Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.


Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Nebylo možné vynechat všemi průvodci doporučovanou "procházku po nábřeží Nilu". V místech, kde jsme se s Klárou ocitly my dvě, nedaleko Egyptského muzea na nábřeží Corniche, jsme moc romantiky neužily. V dohlédnutelném rozsahu byly samé moderní výškové budovy, včetně bezmála stodevadesátimetrové "Káhirské věže" ve tvaru stylizovaného lotosového květu, na kterou jsou místní náležitě pyšní. Dostaly jsme se zde do osidel naháněčů "nilských lodních přepravců", kteří nás lákali k projížďce na motorové loďce nebo na tradiční plachetnici felúce.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.


Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     A na samý závěr našeho výletu proběhl nákup suvenýrů a "památek" v proslulém káhirském bazaru Chán al-Chalílí, který každý turista "prostě musí navštívit"…


Než jsme se s Klárou zanořily do bazaru, tak jsme si daly čaj ve vyhlášené kavárně Fišáwí, která je údajně otevřená čtyřiadvacet hodin denně a kde je prý vždy plno. No, lidí tu bylo dost, ale sehnat místa u stolku nebyl vůbec problém. Otevírací dobu jsme nebyly schopné ověřit, ale přihlédneme-li k tomu, do kdy měli mít otevřeno v areálu v Gíze a jak to ve skutečnosti bylo, tak bych o deklarovaném nepřetržitém provozu ve Fišáwí dost pochybovala…


     Chán al-Chalílí - bylo jasné, že bychom se sem měly podívat, neb tato lokalita je jednou ze zásadních káhirských "must to be seen", ale na druhou stranu jsme si uvědomovaly, že bazary a trhy jsou místa, kde si turista nejvíc koleduje o problémy, okradení, nepříjemnosti. Krom toho bývá bazar nejživější a tudíž nejatraktivnější po setmění, což je doba pro dvě osamocené ženské nejméně příznivá. Proto jsme se sem rozhodly jet až poslední večer, abychom si případným nepříjemným zážitkem neznehodnotily další dny výletu.
     No, abych to příliš neprotahovala a nedramatizovala: mohu prohlásit, že jsem se v Orientu nikde nesetkala s kultivovanějším bazarem, než jakým je káhirský Chán al-Chalílí. Prodavači sice nabízeli své zboží, ale neotravovali, nikdo do vás nestrkal, nevnucoval se, neobtěžoval. Po prvotních minutách nejistoty, kdy jsme těkavými pohledy sledovaly své okolí, křečovitě svíraly příruční taštičky a co chvíli kontrolovaly zipy svých batohů, jsme se zklidnily a začaly se chovat přirozeně. V několika krámcích jsme se dokonce aktivně musely domáhat pozornosti prodavače a informace o ceně vyhlédnutého zboží. Prostě a jednoduše jsme se s Klárou v Chán al-Chalílí i potmě cítily zcela bezpečně a mohly se celkem v poklidu věnovat smlouvací ceremonii při nákupu drobných tretek pro své blízké doma.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     A s tím vším souvisí poslední z praktických postřehů či doporučení, které jsme s úspěchem v Káhiře praktikovaly. Vy, kteří už se světem bazarů, obchodníků a všemožné služby nabízejících samozvanců máte zkušenosti, dobře víte, že základní taktikou těchto lidí je navázat kontakt. Optimální vstupní otázkou v tomto ohledu je "Where are you from?" (odkud jste?) … většina těchto lidí má jakési bazální znalosti o zemích, odkud turisté povětšinou přijíždějí, a plynule navazují konverzaci, do níž se nebohá turistická volavka následně zaplétá a už se velmi těžko vycouvává z nějakého toho nákupu suvenýrů. Takže: "Hello! Where are you from?" … normálnímu člověku je proti srsti slušně položenou otázku ignorovat a neodpovědět na pozdrav, takže se prokecne: "Czech republic" … a už to jede: "Aaaa!! Praga! … Havel! … Nedved!... " …atd atd … a už jede konverzace, a už jste zataženi do hovoru a do byznysu… šikovnější jedinci ještě přisadí, že jejich bratranec studoval v Ostravě, a tomu už skutečně nelze odolat.
     A teď pozor: nezištně se s vámi podělím o úžasný zlepšovák, který se mi v Egyptě osvědčil a který budu praktikovat i nadále. Ani nevím, jak mne to napadlo, ale na otázku "Where are you from?" jsem odpovídala "from Bohemia" … popřípadě na nechápavý opětovný dotaz jsem velmi ochotně "bouhimii" ještě jednou zřetelně vyslovila. Zázrak! Nikdo se nechytal, nikdo neotravoval, všichni oněměli. Neptali se, kde to je, protože to bylo asi pod jejich úroveň. Prostě mlčeli, nebo vážně opakovali "bouhimija" … eeh… a byl klid! Hurá! Skoro, jako bych jim sdělila něco v tom smyslu, jako že jsme z "Bramboristánu" :))
     Celou stať uzavřu historkou, která mne - a nejen mne - naprosto odbourala. Při konverzaci s místními obyvateli se vždy snažím styl hovoru přizpůsobit okolnostem, resp. dotyčnému. Takže s člověkem jazyka nepříliš znalým hovořím "masabobštinou", na dobráka od kosti se snažím být hodná, s drzounem se moc nemažu. Ale vždy bývá konverzace povětšinou jednoduchá a já jsem ten, kdo se přizpůsobuje.
     Při smlouvání v proslulém bazaru Chán al-Chalílí jsme se s jedním obchodníkem pošťuchovali a licitovali cenu jakéhosi suvenýru. Pán, ve snaze zabřednout hlouběji do vztahů a vlísat se, zeptal se dcery, jak se jmenuje (já v podobných případech vždy buď své jméno vyslepičím, nebo si něco vymyslím), ale ona po něm sekla chladným pohledem a prohlásila "It´s irrelevant!" - chlap se rozpačitě zasmál, já s vykulenýma očima odpadla a náušnice byly za půlku ceny…


A tímto děkuji za doprovod a společnost dceři Kláře, která celkem trpělivě snášela mé káhirské rozmary. Uznávám, že jsem ji mučila hlady, a dodatečně se za to omlouvám. (Když jsem se snažila argumentovat pozitivním aspektem, že jsme nedostaly průjem, tak pravila: "Dyk taky nebylo z čeho!" )