Vypravit se do Ethiopie? - Vždyť je to tak prosté!!
 Jako už tradičně se s Jirkou dohadujeme, čí že to byl nápad, vypravit se do takové destinace. (Přičemž jsem přesvědčena o tom, že kdyby to nedopadlo dobře, bylo by jasné, že to byl nápad toho druhého...)
Ethiopie není na programu ani těch dobrodružnějších českých cestovních kanceláří, a tak člověk lehce nabyde dojmu, že se tam prostě jet nedá. Pravý opak je pravdou! Cesta do této země byla ve svém výsledku něčím zcela jednoduchým. Prostě jsme si koupili letenky, prostřednictvím internetu vyřídili ubytování a dopravu a bylo to.
K cestě do Ethiopie nás zcela původně inspirovalo setkání se řidičem taxíku v jemenském Saná. Dali jsme se do řeči, zmínili jména několika nejznámějších ethiopských měst, čímž jsme si ho získali, a on se nadšeně rozpovídal o své vlasti, po níž se mu velice stýskalo, ale v Jemenu vydělával peníze, které posílal domů. A tak jsme se po pár letech od toho rozhovoru rozhodli navštívit Lalibelu a porozhlédnout se po Addis Abebě. Letenku seženete velmi lehce, stačí oslovit některou ze zprostředkovatelských kanceláří a nabídky se jen hrnou. Malý háček je v tom, že ceny do těchto destinací, kam se příliš nelétá, jsou poměrně vysoké a naděje na jakési sezónní slevy není žádná.
Naše první setkání s Ethiopií - povětšinou suchá, hornatá
severní část země je poseta malými skupinkami chýší.
Nejrozšířenějším způsobem dopravy v Ethiopii je chůze po svých. Lidé přenášejí zboží na velké vzdálenosti a děti chodí (pakliže vůbec) denně mnoho kilometrů do školy. To je možné vysvětlení pro skutečnost, že z těchto končin pocházejí celosvětově známí vytrvalostní běžci.
Pokud jde o vlastní pobyt v Ethiopii, tak jsme nejednali se žádnou českou cestovní kanceláří, ale na internetu jsme do vyhledávače Google zadali heslo "Ethiopia - travel" a vysypalo se nám hned bezmála deset ethiopských cestovek (slovy jednoho známého: ethiopské cestovky jsme si prostě vyguglovali). Všechny jsme oslovili, část z nich nám odpověděla - některé rychle a sympaticky, jiné poněkud mlžily. Po pár dnech korespondence jsme s Jirkou měli jasno - konkurz vyhrála jedna z nich a již zbývalo jen upřesnit itinerář a snažit se co nejvíc usmlouvat cenu. Obojí se podařilo, a tak jsme po výměně několika emailů měli sjednaný plán cesty i slušnou cenu.
Posledním úkolem bylo sehnat ethiopské vízum, což nebylo až tak snadné vzhledem ke skutečnosti, že v Praze není ethiopská ambasáda. Ethiopie má zastoupení v Rakousku, Německu, Belgii a dalších evropských státech, ale u nás ne. Máte tři možnosti, jak vízum získat: buď svěřit své pasy poště a peníze poslat bankovním převodem, nebo využít některé české zprostředkovatelské firmy, která vám vízum za pouhých pět tisíc korun pro jednoho ochotně vyřídí. Poslední možností je vypravit se na zahraniční velvyslanectví osobně, přičemž pro Čechy funguje jen a pouze ambasáda v Berlíně (což je pro našince z Českých Budějovic, kteří máme Vídeň za rohem, dost nepraktické).
Velmi rozšířeným zvykem pod téměř rovníkovým ethiopským sluncem je používání deštníků jako slunečníků - zpočátku to na nás působilo komicky, brzy jsme si ale zvykli.
Takže měli jsme v kapse letenky, po srdceryvné scénce na vídeňské ambasádě nakonec i víza a mohli jsme vyletět v naději, že vše klapne, a ona ethiopská cestovní kancelář skutečně existuje a někdo nás na letišti bude čekat. Tuto naději v nás ani tak neposílil poslední email od pana Habtamu Mamo, který napsal "že dychtí, až se s námi v Addis sejde", ale paklík dolarů, kterými jsme měli zaplatit svou cestu na místě v hotovosti poté, co jsme odmítli poslat obnos předem do ethiopské banky.
Letěli jsme přes Londýn a egyptskou Alexandrii a cesta trvala bezmála celý den. Bylo velmi milé, když jsme poté, co jsme se vyloupli v odbavovací hale addisabebského "Bole International Airport", zahlédli kohosi s velkou cedulí "Dr.Stanislava" - ještě ji máme schovanou... (Ani my jsme dost dobře nerozeznávali, která část habešských jmen je jméno a která příjmení, tak není divu, že to podobně fungovalo i obráceně. A nejen se jmény to tak bylo...)
Možná by nyní nezaškodila malá odbočka: Během ethiopského pobytu se nám občas stávalo, že jsme potkali staršího člověka s hladkou vrásčitou tváří a nepoznali, jakého je pohlaví. Jednou jsme zastavili u silnice, fotografovali krajinu a jako obvykle se seběhlo několik žen a dětí. Ženy si na mne začaly ukazovat prstem, smály se a pak se na něco ptaly našeho průvodce. Požádala jsem ho, aby mi vysvětlil, o co jde. Chvilku se rozpakoval, ale pak mi řekl, že ženy se ptaly, zda jsem "samec nebo samice" ... neřekl "muž nebo žena", ale použil tohoto výrazu ze zvířecí říše... Zasmála jsem se a vystrčila na ženy svou hruď - rozhihňaly se a utekly. (Kdyby neměly snědou pleť, tak bych určitě viděla, jak se červenají.)
Avšak zpět na letiště v Addis Abebě - ten kdosi, kdo nás čekal, byl mladý, usměvavý, hubený (jak jinak...) Ethiopan Kedemkaču, který se stal naším příštím průvodcem. Přivítali jsme se, nasedli do auta, kde si od nás jeho šéf převzal a pečlivě přepočítal peníze, zajeli prospat se alespoň na pár hodin do hotelu a už bylo kuropění a my jsme se mohli vydat na vysněnou cestu.
Ethiopským národním jídlem je indžara. Je to veliká placka - naší palačince se podobá ale jen vzhledem, chuť má trochu nakyslou, protože se připravuje ze zvláštní obiloviny nazývané "teft". Indžara se servíruje s hromádkami různých omáček a jí se rukou tak, že se kousek utrhne a do něj se nabere nějaká přísada. Z jedné placky utrhují vždy všichni přítomní kolem stolu.
V tomto úvodním článku ještě zmíním několik všeobecností. V Ethiopii jsou pořádány tři hlavní typy zájezdů, či okruhů: jednak takzvaná "historical tour" - cesta po architektonických zajímavostech nacházejících se převážně v hornaté severní části země, dále výlety do údolí řeky Omo, kde je možné setkat se s příslušníky různých tradičních kmenů - to jsou ti "správní černoši z centrální Afriky", polonazí, pomazaní hlínou či bílou barvou, ověšení korálky a kovovými kruhy, s vytahanými ušními lalůčky nebo spodními rty. Poslední možností je jakési safari - cesty do národních parků s možností pozorování zvířat, hlavně ptáků, či treky do hor.
My jsme pro svou krátkou cestu zvolili onu "historickou trasu", abychom alespoň nahlédli do míst, kde se odehrávaly dějiny této zvláštní země, jediné v celé Africe, která nebyla nikdy cizí kolonií, a té, v níž bylo jako v první na světě ustanoveno křesťanství jakožto státní náboženství. K tomuto osvědčenému okruhu jsme si ještě přidali třídenní výlet na východ od Addis Ababy, do města Harar, které má jako jediné v této starodávné křesťanské zemi dlouholetou muslimskou tradici.
Dvě z "perel" historického okruhu: Celkový pohled na staré královské město Gondar z terasy hotelu, v němž jsme přenocovali a ...
 |
|
...největší z dosud stojících proslulých aksumských stél měří 24 metry. Je připisována králi Ezanovi - tomu, kdo ve 4. století ustanovil křesťanství státním náboženstvím. Samo aksumské království bylo jednou z nejmocnějších říší starého světa.
|
|
