Lalibela - ... už jenom to jméno!
 Vysoko v horách severní Ethiopie se nachází Lalibela, úžasná lokalita, která je téměř povinnou zastávkou všech zahraničních návštěvníků. Spleť dosud plně funkčních monolitických chrámů ze 12. a 13. století bývá nazývána "africká Petra" či "nový Jeruzalém".
"Krátce poté, co se král narodil, se na jeho kolébku snesl roj včel. Jeho matka rozpoznala ve včelách symbol vojáků, kteří jednoho dne budou jejímu synovi sloužit, a pojmenovala jej Lalibela, což znamená "ten, jehož svrchovanost uznaly včely". Chlapec již v útlém věku vzbudil žárlivost svého panujícího staršího bratra a byl jím otráven. Ve smrtelném spánku byl Lalibela vynesen anděly na nebesa, kde dostal od Boha pokyny jak vybudovat chrámy, kterým není rovno.
Po návratu zpět na zemi a po usmíření se svým bratrem, který se vzdal trůnu v jeho prospěch, začal král Lalibela se stavbou chrámového komplexu. Přes den pracovali věhlasní řemeslníci a stavitelé, v noci přiložili ruku k dílu andělé - a tak byla v zázračně krátké době vybudována soustava nevšedních kostelů, které byly pojmenovány starozákonními jmény a symbolizují biblická místa, aby ethiopští poutníci napříště nemuseli vážit úmornou a nebezpečnou cestu do vzdáleného Jeruzaléma."
|
Bet Ghiorgis, nejfotogeničtější z lalibelských kostelů. Stálo za to vyčkat, až se na sklonku dne všichni bílí návštěvníci odpoklonkují, a kochat se v osamění pohledem na tento architektonický skvost.
Každý lalibelský kostel má svého "domácího kněze", vnitřní výzdobu, obrazy a drapérie, v každém je nepřístupný svatostánek "holy of holies" ukrývající kopii archy úmluvy nazývanou "talbot" a ke každému patří vzácné starodávné knihy a kříže.
Ethiopské kříže jsou samostatnou kapitolou. Existují v charakteristických provedeních a tvarech, takže znalec umí na první pohled odlišit lalibelský kříž od kříže gondarského či aksumského. Jejich použití a funkce mohou být různorodé - každý kostel a klášter má ten svůj, který bývá uctíván při náboženských svátcích, v Ethiopii nikdy nepotkáte kněze či mnicha, aby nedržel v ruce kříž, který nabízí k políbení věřícím.
Ženy nosívají kříže na hrudi, zatímco mužové a děti je mívají zavěšené většinou těsně na krku. V některých oblastech si ženy kříž nechávají vytetovat na čelo.
Ethiopie je vůbec zemí, kde je většina obyvatel horlivě věřících křesťanů. Představa země v rovníkové Africe s obyvateli tmavé pleti, kteří bezelstně a poctivě žijí |
|
Kostel Bet Amanuel má zase nejkrásněji zpracovanou fasádu. Některé prameny uvádějí, že sloužil jako soukromá kaple vládnoucích panovníků.
|
v souladu s křesťanskými tradicemi a pravidly, je pro Evropana pocházejícího sice z prostředí s katolickou tradicí, který je však v moderní době obklopen buď atheisty, nebo dosti vlažně se k víře hlásícími spoluobčany, dosti absurdní. Přesto to tak je. Pravdou je, že ethiopské křesťanství je od toho, na které jsme zvyklí, poněkud odlišné.
Křesťanství proniklo do Ethiopie, resp. do tehdejšího Aksumského království, někdy na začátku 4. století po Kristu díky čilému obchodnímu styku s Blízkým východem a Středomořím
| |
Jeden z "domácích kněží" lalibelských kostelů. Všichni se nechávali bez okolků fotografovat a ochotně pózovali i se svými kříži. Dobře věděli, že je nemine odměna. Vždy jsme se předem zeptali, zda můžeme při focení použít blesk, většinou proti tomu nic neměli, ale tento kněz se pro jistotu vybavil slunečními brýlemi ... snad abychom mu zábleskem nepoškodili zrak.
|
|
prostřednictvím námořní dopravy na Rudém moři a navazujících karavanních cest. Ethiopská orthodoxní církev spadala po dlouhá staletí pod egyptskou koptskou diecézi a teprve císař Haile Selassie dokázal ke konci 50. let minulého století pro církev své země u papeže vyjednat samostatnost.
Ethiopská církev staví své základy na Bibli přeložené do jazyka giiz, ale ve srovnání s evropským katolicismem má velké odlišnosti nejen ve věcech zásadních, jako je božská či lidská podstata Ježíšova, ale i v praktickém životě věřících. A tak je zde běžná obřízka, možnost uzavření sňatku pro kněze či nezbytnost zouvat si obuv při vstupu do kostela.
Ethiopští křesťané přísně dodržují veškerá omezení týkající se příjmu potravy uvedená ve Starém zákoně, takže nikdy nejedí maso vepřové, koňské, králičí či kachní. Zdejší postní nařízení jsou ta nejpřísnější, která jsou známa. Věřící nesmějí jíst ani pít každou středu a pátek a krom toho jsou v průběhu roku předepsaná dlouhá postní období související s různými náboženskými svátky. Dočetla jsem se, že běžný ehiopský věřící se postí celkem 180 dní v roce, zatímco kněz dokonce 250 dní. |
| |
Ve skalách kolem kostelů bylo bezpočet malých otvorů - příbytků pro poustevníky. V některých z nich se svatí mužové skutečně zdržovali - četli svaté texty, příležitostně přijímali milodary v podobě jídla od domorodců a peněz od cizinců a blahosklonně se nechávali fotografovat.
|
 |
Krom poustevníků "s trvalým bydlištěm" jsme všude v Lalibele potkávali i mnoho potulných mnichů.
|
To jsem ale velmi odbočila od Lalibely. Zdejší kostely jsou vytesány do tufu a všechny jsou kompaktní, bez cizorodých stavebních přídavků. Není zcela jasné, zda tehdejší řemeslníci postupovali shora dolů tak, že hloubili kolem budoucí stavby příkop a ihned tesali do zdí i ty nejjemnější stavební detaily a ozdoby, nebo zda nejprve nahrubo oddělili obrovský blok od okolní
| |
Takto bohužel dnes vypadá většina lalibelských chrámů - dřevěné lešení ani plechové střechy jim na kráse nepřidávají.
|
|
skály a teprve poté pomocí lešení dotvářeli podrobnosti na fasádě.Ať je to jakkoliv, lalibelské chrámy jsou stavbami, kterým nikde na světě není rovno.
Předem jsme byli upozorněni na skutečnost, že většina chrámů je chráněna nevzhlednými střechami z vlnitého plechu podpíranými pokřiveným dřevěným lešením, což po stránce estetické působí velmi rušivě. Pro záchranu chrámů, které se působením povětrnostních vlivů začínaly povážlivě drolit, je to asi jediná možnost a zdálo se nám, že věřícím a poutníkům to vůbec nevadilo. Pro fotekchtivé návštěvníky jako jsme byli my to však byla velká čára přes rozpočet, ale i tak se dalo najít bezpočet pohledů a úhlů záběru, kde lešení nevadilo. Nejpůsobivější chrám - Bet Ghiorgis s půdorysem ve tvaru kříže, zatím naštěstí zůstává bez lešení.
|
Na náhorní planině těsně pod klášterem Ašeten Maryam jsme potkávali děti s vysloveně "vysokohorskými" teplými čepičkami.
V Lalibele jsme se setkali v daleko větší míře než v ostatní Ethiopii se žebráky a nemocnými chudáky. Velmi často se sdružovali do větších skupin a posedávali u přístupových cest k jednotlivým chrámům. Skupina měla vždy svého "předáka", kterému se předala almužna a on ji pak (snad spravedlivě) rozdělil mezi ostatní. Příjemně nás překvapilo, že milodary jsme nedávali jen my, jakožto "bohatí cizinci", ale i náš průvodce tu a tam něco věnoval ze své kapsy.
Samostatnou kapitolou jsou potulní mniši a mnišky. Ti sice vysloveně nežebrají, ale nabyli jsme dojmu, že patří ke slušnosti spontánně je obdarovávat. Ethiopané jim přinášejí i dary v podobě jídla a nápojů.
 Jedna z mnoha žebráků, kteří se v hojném počtu zdržují kolem kostelů vlastně po celé Ethiopii.. |
|
