Harar - muslimská enkláva ve východní Ethiopii.
 Se západem slunce jsme přijeli do Hararu, starého slavného města, které bylo odjakživa baštou islámu, a až dodnes v něm přežívá jako jediná v celé zemi muslimská enkláva v obklopení zbytku křesťanské Ethiopie.
Soužití lidí v Hararu se jeví být naprosto bezproblémovým - je zde mnoho mešit a na hlavním náměstí pravoslavný kostel. S ohledem na své neblahé zkušenosti s podobnou koexistencí odlišných kultur například v Jeruzalémě jsme se ptali, jak se zdejší obyvatelé navzájem snášejí, ale zdálo se, že průvodce naši otázku nepochopil: "Jak to myslíte? Žijí všichni pohromadě a je jim dobře - jsou to přeci Ethiopané, ne?"
Jedna z téměř devadesáti hararských mešit.
Již předem jsme byli upozorněni, že v hotelu "bude možná problém s vodou". Město trpí jejím nedostatkem, protože přehrada, která ho doposud zásobovala, je v posledních létech využívána především k zavlažování kátových polí a na běžnou potřebu se vody nedostává. Tyto obavy se naplnily (ostatně vždy, když Kedemkaču přišel s nějakou neblahou domněnkou, jako že se může stát, že náš let bude o tři hodiny posunut, tak bylo jasné, že už dávno dobře ví, že to tak bude, a nás jen postupně připravuje na problémy) - v hotelu nás na pokoji čekalo vědro s vodou a menší nádoba na nalévání. Voda ve městě prý teče jen mezi šestou a osmou hodinou ranní.
Špinaví, zpocení a upatlaní po celodenní jízdě jsme se s Jirkou navzájem polévali kyblíkem a jakž takž jsme se osvěžili. Ráno jsme se v určenou dobu s chutí vysprchovali ... a jaké bylo naše překvapení a radost, když jsme se po poledni vrátili na pokoj převléct a voda tekla! Skočili jsme pod sprchu a cachtali jsme se jak malé děti - jak málo někdy člověku stačí k radosti!
| |
Starý Harar je obehnán dosud kompletními hradbami se sedmi branami. V pozadí fotografie je jedna z nich, brána Šoa
|
 |
V uličkách starého města jsme i v neděli narazili na prodavače a řemeslníky.
|
Město Harar samo o sobě je něčím naprosto zvláštním - sevřené dodnes zachovalými hradbami má zcela specifický ráz. V ostatní Ethiopii jsme se setkali buď s moderními betonovými budovami, nebo s chudinskými boudami z krabic a vlnitého plechu, nebo s venkovskými tradičními chýšemi z hlíny a slámy. V Hararu jsou staré dřevěné pavlačové domy se dvorky a atrii postavené v charakteristickém, velmi malebném stylu.
Ocitli jsme se zde v poněkud ospalé nedělní atmosféře, kdy většina obyvatel odpočívala v nitru svých domů, ulice byly poloprázdné a nekonal se tradiční trh - o to víc jsme si mohli užívat krásy zdejších křivolakých uliček, zajímavých zákoutí a průhledů, v nichž se tu a tam objevila zahalená ženská postava. Tak, jak jsme procházeli sluncem rozpálenými uličkami města, ozývalo se všude kolem nás neustálé dětské pokřikování "ferendžo", což znamená "bílý cizinec".
Jedna parta dětí se na nás pověsila a tento slogan neustále rytmicky opakovala. Za chvíli mi to začalo jít na nervy, tak jsem na ně začala volat ve stejném rytmu: "Harare! Harare! Harare!" - náš průvodce to kvitoval s velkým smíchem, stejně jako ti malí caparti, kteří se vzápětí rozprchli.
Typické vybavení "parádního pokoje" tradičního domu. Podlaha je uspořádaná do pěti stupňů různých úrovní, kam na koberce a podušky usedají hosté a členové domácnosti podle předem přesně stanovených pravidel. Nejvyšší stupeň je pochopitelně pro osoby nejváženější.
Harar leží v oblasti, kde se pěstuje kát (zdejší výslovností "čat"), měkká droga, s níž jsme se poprvé seznámili v Jemenu. Keříky kátu vyžadují teplé podnebí a vysoké nadmořské výšky, a tak se pro jeho pěstování hodí jen některé oblasti příslušného klimatického pásma. V Jemenu kát žvýká téměř každý, a to každé odpoledně, v Ethiopii se tak zdaleka neděje - žvýká se jen občas a pouze v určitých krajích. Zato se zde s kátem čile obchoduje. Z nedalekého města Dire Dawa prý denně startuje do různých destinací jedno letadlo naplněné kátem - létá se do Saúdské Arábie, ale i do Holandska...
Kedemkaču nás zavezl do městečka Awedaj, kde se každodenně odehrává největší trh s kátem na světě. Nestačili jsme zírat na to množství zelených svazečků, ale bylo nám řečeno, že hlavní obchody ve velkém se tu jen sjednávají a velké dodávky kátu se odehrávají separátně.
Na proslulém trhu v Awedaj se to kátem všude jen zelenalo.
V Jemenu jsme měli strach kát ochutnat a do žvýkání jsme se nehrnuli zčásti i proto, že jsme se někde dočetli, že droga začne působit až se zpožděním po několikadenním pravidelném užívání. Kedemkaču nám celkem logicky řekl, že je to hloupost, je to prý jako s alkoholem - jakmile se dostane do krve, tak funguje. Poté už nebyl Jirka k udržení a s radostí přijal pozvání na kátový dýchánek do rodiny našeho průvodce, který se shodou okolností v Hararu narodil.
Dopadlo to tak, že Jirka žvýkal a já pokuřovala vodní dýmku, protože přeci někdo musel být zdravý a při smyslech. Nakonec jsme zůstali v pořádku oba - Jirka líčil kátové "opojení" jako zážitek velmi příjemný: cítil se dobře, čiperný, měl skvělou náladu a chuť s někým konverzovat. Přesně, jak je to popisováno - kát není jako alkohol, kdy si notorik nejraději zaleze sám s láhví někam do kouta, kát lidi sdružuje a navozuje příjemnou mezilidskou atmosféru.
Vyvrcholením našeho hararského pobytu bylo večerní vystoupení "hyena man" - "hyeního muže". Zvláštní "řemeslo" je v Hararu provozováno již po několik generací vždy jediným mužem, který během dlouhých měsíců, či spíše let naváže kontakt s hyenami, jež v hojném počtu žijí v okolí města a vždy večer se stahují k hradbám, aby si přiživily na městských odpadcích. Ten člověk každý večer krmí své zvířecí "přátele" z košíku, v němž má připravené odřezky již dosti zkaženého masa (tak to mají totiž nejraději). Při této atrakci často asistují turisté - alespoň se tak domnívám, protože krmení hyen je zlatým hřebem každého cestovními kancelářemi nabízeného výletu do Hararu. My jsme zde byli ale úplně sami a nutno podotknout, že zážitek to byl opravdu nezapomenutelný.
Byla tma jak v pytli a Kedemkaču nás v autě zavezl na opuštěný plácek na okraji města. Zde již na nás čekal onen muž a vzápětí začal vydávat táhlé zvuky, jakési vytí, načež se ze tmy všude kolem nás začaly vynořovat hyeny. Reflektory automobilu zůstaly zapnuté, a tak jsme dobře viděli, jak zvířata po chvíli váhání přišla až k mužovi a začala si od něj přímo z ruky brát kusy masa - ty byly pro jistotu napíchnuté na klacíky, aby hyení pán přeci jen při vehementnějším chlamstnutí nepřišel o prsty. Vrcholným kouskem bylo, když si vzal maso do svých úst a hyena mu ho přímo od nich utrhla. Pán nás vyzval, jestli si to také nechceme zkusit, což jsme s díky odmítli...
Večerní představení "hyeního muže".
Posledním, avšak neméně zajímavým zážitkem byla ranní návštěva městských jatek. Kedemkaču záhy zjistil, že máme o vše zájem a že fotografujeme jako posedlí, a tak nám u večeře s tajemným výrazem oznámil, že má pro nás na druhý den překvapení, ale že musíme vstát velmi brzy. Před šestou hodinou ranní jsme již nasedali do auta a vyjeli jsme. Průvodce nám předem vysvětlil, kam nás veze, aby to s námi příliš nezamávalo. No, alespoň se mnou to i tak zamávalo, ale nutno říci, že když jsem se trochu vzpamatovala a vymanila z ochrnutí způsobeného sentimentem, tak jsem musela uznat, že se zde, v té "necivilizované končině" neodehrávalo nic, co by mohlo ochráncům zvířat zavdat příčinu k reptání - ostatně kdoví, co se děje u nás v Evropě za pečlivě zavřenými vraty podobných zařízení...
Zde byla na otevřeném prostranství velká (nutno zdůraznit, že velmi čistá) svažitá betonová plocha, na níž si zručně počínala parta evidentně sehraných chlápků. Majitelé přiváděli své kravky a kozy, chlap udělal zkušeným úsporným pohybem šmik, žádné protahování, žádné zbytečné okolky, zvíře to mělo rychle za sebou a ihned ho další parta začala stahovat a čtvrtit. Chvílemi se mi přeci jen trochu podlamovala kolena a odvracela jsem zrak, ale nakonec u mne vždy zvítězila zvědavost. "Zlatým hřebem programu" byla porážka velblouda, což se tu prý vidí jen občas - chudák dromedár bojoval statečně a vzhledem ke své hmotnosti dal chlapům přeci jen víc zabrat než krávy, ale neblahý osud ho nakonec neminul.
Byla to velmi zvláštní atmosféra v tom raním šeru na okraji Hararu: občasné zoufalé zabučení, potůčky krve, pár zevlounů, dva vyvalení běloši a nad tím vším pouhých pár metrů nad zemí velmi naléhavě kroužící supi...
Neotáleli jsme příliš dlouho, nasedli do auta a vydali se na dlouhou zpáteční cestu do Addis Abeby.
Ale abychom nekončili tak pesimisticky... Po celou dobu našeho ethiopského pobytu jsme s Jirkou tak trochu srovnávali Ethiopii s Jemenem. Každá z těchto zemí má své kouzlo, každá je něčím specifická, obě nám učarovaly, do obou bychom se rádi někdy vrátili.
Jeden - pro evropského turistu zásadní - rozdíl by zde ale byl. Jestli jsme v každé minutě svého pobytu v Jemenu měli trochu nepříjemný pocit a neustále cítili napětí a možnost ohrožení, v Ethiopii jsme v tomtu ohledu byli zcela klidní a cítili jsme se naprosto bezpečně. Asi bychom si nikomu netroufli cestu do Jemenu přímo doporučovat - každý nechť to zváží sám. Naproti tomu Ethiopii shledáváme jako ideální dovolenkový cíl pro nekonformní povahy a směle si troufneme zakončit zvoláním: "Vypravte se tam!"
|
