Japonsko ... žádné flákání! - listopad 2015
 Byly jsme tam ve dvou, se starší dcerou Klárou, jen na deset dní. Deset dní je hrozně málo. Musím se tam vrátit znovu - ta zem mne oslovila, okouzlila.
Mívala jsem tendenci na jinakost hledět trochu skrz prsty, shovívavě, dělat si z toho legraci, brát to na lehkou váhu. Právě z Japonců by si člověk mohl moc dobře utahovat, jejich slušnost a jakoby naivita by mohla být snadno využívána, zneužívána... Na mne ale tato zdánlivá (? - nebo skutečná?) bezelstnost zapůsobila zcela opačně - získala jsem velkou pokoru a respekt. S Klárou jsme na to téma hodně mluvily a shodly jsme se, že tyto postoje, které na nás udělaly velký dojem, by byly do našeho prostředí nepřenositelné a fungují pouze za předpokladu, že je zastávají všichni, nebo téměř všichni.
Všichni jsou zde slušní, hodní, ochotní, zdvořilí, disciplinovaní ... uklánějí se, děkují, usmívají se, stojí ve frontě na cokoliv - nepředbíhají, nestrkají se. Snaží se druhému vyjít vstříc.
Ano, ano - už to slyším: "Je to jen slupka, skořápka, póza - ve skutečnosti jsou tvrdí a nepřístupní, úskoční a neupřímní." Nic nevím. Za pár dní strávených v Japonsku mohu referovat pouze o svých pocitech. A ty byly veskrze pozitivní.
Průvodčí vstoupí do vagónu, ukloní se všem, projde vagón, otočí se čelem k pasažérům a zase se ukloní - pak teprve odejde. A tak dále, a tak dále...
Na druhou stranu, když jsem vláčela svůj "kufr obřích rozměrů", jak nehezky, však trefně říkala Klára, na nádraží do schodů a kolem mne pospíchaly proudy mužů, nikdo se nenabídl, že mi pomůže... ?! Holt jiný kraj, jiný mrav. (V tomto speciálním případě bych, pravda, místo úklony přivítala raději pomocnou ruku.)
Tak mne to tam nakazilo, že já, která bych si kvůli fotografii nechala koleno vrtat a která šidím a podvádím v místech, kde není focení povolené, jsem v Japonsku zákaz fotografování prostě a jednoduše respektovala jen z toho důvodu, že jsem nechtěla být nezdvořilá a nechtěla zklamat ty, kteří mi dali důvěru a s foťákem mne do příslušných míst pustili a už mne dále nekontrolovali.
Ostatně Japonci sami velmi rádi fotografují - a to zejména sebe sami - a to zejména sebe samy :) ... těch dívek a slečen, které si pořizovaly selfíčka a přitom se do ajfounu zubily a dělaly véčka z prstů jsme viděly desítky - a nepřirozená gesta ručkou se učí dělat už maličké holčičky! Rodičům vůbec nevadilo, když jsem jejich děti fotografovala - naopak: byli na to hrdí a honem dětičkám ještě narovnali šatičky.
Na japonské dovolené jsem se zcela odrovnala - přijela jsem domů zdecimovaná a utahaná, ale spokojená a "těhotná dojmy". Jsem zvyklá půjčit si auto a s tím projíždět kraj - ráno naložíme zavazadla do kufru auta, popojíždíme, zastavujeme, prohlížíme, popocházíme, večer přijedeme k hotelu, vyndáme kufry a ubytujeme se.
V Japonsku to bylo jinak - stal se ze mne "backpacker senior" :) ... tak, jako jsem s Jiřím na stará kolena poprvé spala pod širákem, tak jsem si nyní poprvé zakusila cestování v daleké cizině pouze veřejnými dopravními prostředky. Před odjezdem jsem věnovala velkou péči balení a velmi jsem zvažovala, co s sebou vzít a co ne. Podařilo se mi dostat na nějakých 60% objemu a váhy mé obvyklé výbavy, což byl hezký úspěch, ale i tak jsem toho měla po čertech hodně a můj kufrobatoh byl docela obtěžující.
Takže tentokrát přesunování výhradně vlaky, MHD a pěšky... V listopadu je to v Japonsku podobné jako u nás - tma v půl páté, takže když jsme chtěly "něco uhlídat", musely jsme si hezky přivstat - každodenní budíček před šestou není pro odpočinkovou dovolenou zrovna pravidlem, ale čo už... :)
V podobných situacích si vždy vzpomenu na svého francouzského kamaráda Serge, který s oblibou pronášel s kamennou tváří větu: "Eh ben, on n´est pas la pour rire!..." (Inu, nejsme tu pro zábavu.)
No tak! Aby to nevypadalo, že si snad stěžuju! Japonsko bylo nádherné! Ještě to v sobě musím přežvýkat, strávit. Naprosto mne uchvátily jejich minimalistické umělecké počiny - ať už staré a tradiční - jako například karesansuji "suché krajiny", nebo moderní muzea koexistující s krajinou. Dechberoucí kontemplativní díla, za kterými je zapotřebí cestovat na drobné ostrůvky.
A ještě jedna věc: Uvědomila jsem si, jak moc záleží na tom, s kým cestujete. V Japonsku nám docela dost pršelo. "Dovolenou dělá počasí," zní profláklé rčení. Ano. Když jsem putovala se svým "bývalým spolucestujícím", tak jsme velmi negativně prožívali, když pršelo. Byli jsme mrzutí, nadávali jsme, křečovitě sledovali předpověď počasí.
Když nám tentokrát v Japonsku už druhý den krápalo a třetí den lilo, tak jsem se začala ošívat, jako že máme smůlu a že je to otrava... načež Klára pravila: "Mně připadá, že ten déšť k tomu tak nějak patří." Rozevřela paraple a odhodlaně vyrazila na autobusovou zastávku.
A to mi stačilo k tomu, abych se zklidnila a usebrala. Uvědomila jsem si, že prudké slunce a světelné kontrasty fotografování nesvědčí, že pošmourno dodává fotografiím tu správnou atmosféru a že vůbec není od věci trochu zaexperimentovat... :)
Krom toho jsou Japonci na deštivé dny velmi dobře připraveni. Všude jsou stojany na deštníky, všude jsou automaty, které vám paraple zabalí do igelitu, aby z nich nekapalo - a když nemají baliče, tak mají alespoň ždímátka na deštníky. Na několika místech nám po příchodu do muzea či restaurace hosteska nabídla malý froté ručníček na otření, když už nám zmokl obličej, ruce a předloktí :).
V muzeích nabízeli průhledné plastové tašky, do kterých jsme si mohli vložit zmáčené věci, aby z nich nekapalo na podlahu při prohlídce. Mnohde měli erární deštníky, které bylo možné si půjčit v jednom místě prohlídky a vrátit někde úplně jinde...
Všude nám velmi ochotně odebírali zmáčené věci (bundy, tašky, batohy) a ukládali je, abychom mohli / mohly nerušeně absolvovat prohlídku / večeři / ošetření :) A tak dále a tak různě...
Děkuji své rychlonohé spolucestující za navození dobré nálady v dešti, za úžasné navigování na nádražích vlakových i autobusových, za tipy na moderní umění a za péči o mou jizvu od samurajského meče (?), kterou jsem utržila ... při střetu s jakúzou (?) ... anebo jsem jen a pouze spadla ze schodů... (?) ... už vlastně ani nevím ... :)
|
