Jižní Afrika podruhé – hned první den
jsem klidně mohla letět zpátky!
únor 2018
 V relativně krátkém časovém intervalu jsem se podruhé vypravila do Jihoafrické republiky. Prostě to tak vyšlo a tentokrát jsem si dala podmínku, že bych se OPRAVDU chtěla naučit řídit vlevo. Minule to sice také bylo v plánu, ale nějak jsme to zamluvili a nakonec k ničemu nedošlo. Tentokrát jsem už neotálela a k volantu se hrnula hned první den, kdy jsme přiletěli.
Luďka jsem nechala odvést, resp. odvézt, "špinavou práci" – složitý výjezd z letiště a čtyřhodinovou cestu do našeho prvního etapového města, Harrismithu, ale hned poté jsem se vecpala na sedadlo řidiče.
Jízda po provinčním městečku pod bedlivým dohledem "vedoucího autoškoly" nebyla příliš složitá a celkem mile mne překvapilo, že jsem nebyla tak popletená a zmatená, jak jsem se původně obávala. Když se člověk pořádně soustředí a k řízení přistupuje s respektem, zvládne to. Posléze jsem se nabídla, že sama zajedu pro mapku do městského informačního centra. Když i to vyšlo, tak jsem neváhala a zpupně pravila, že když ostatní jsou bábovky a chtějí po dlouhém letu odpočívat v hotýlku, já si sama beru auto a vyrážím na podvečerní projížďku do kopců.
To, co jsem za ty dvě hodiny zažila, do smrti nezapomenu. Bylo to zjevení, zázrak. Klidně jsem potom mohla odletět zase rovnou domů. Všechno ostatní, co jsem následně na výletě prožila, už byl jen jakýsi bonusový přídavek k těm nepřekonatelným dvěma hodinám, které jsem strávila v podhůří Dračích hor.
Nastala shoda několika šťastných náhod – ocitla jsem se ve správný čas na správném místě – a to vše bylo umocněné skutečností, že jsem tam byla úplně sama, bez další lidské přítomnosti.
V horkých novinkách vždy píšu shrnutí dojmů z cesty a vypichuji zásadní zajímavosti. Tentokrát chci naopak nechat vyznít tomuto jedinému nesmírně intenzivnímu osobnímu zážitku.
Vyrazila jsem před pátou odpolední u vědomí, že po sedmé padne tma a že můžu pěkně zmoknout, protože se honí zlověstné mraky a fouká vítr. Jela jsem celkem nazdařbůh a netušila, co mne cestou potká ... třeba vůbec nic.
Ujela jsem necelých třicet kilometrů po vedlejší silnici, provoz nebyl nijak silný, všichni už nejspíš byli doma. Zahlédla jsem odbočku k jakési přehradě a rozhodla se, že se tam zajedu podívat a pak se vrátím.
Jela jsem do mírného kopce po úzké asfaltce, kolem mne rozlehlá travnatá planina, v dálce charakteristické siluety zdejších plochých kopců, za mnou černá obloha...
A vtom to začalo. Na horizontu jsem zahlédla první růžky parůžky.
Zastavila jsem a fotografovala. Popojížděla jsem dál a kolem se začaly objevovat antilopy, zebry a pakoně. Fotila jsem nejdřív z okýnka auta, pak jsem vystoupila a fotografovala zvenčí. Některé antilopy na mne ošklivě frkaly, tak jsem jim nevraživý pozdrav opakovala. Chrochtala jsem na ně ztichlým podvečerem, ony na mne udiveně zíraly a já je přitom "portrétovala".
Když jsem se na jednom místě zdržela dostatečně dlouho, zvířata si mne přestala všímat a nerušeně se popásala nedaleko ode mne. Autem jsem pomaloulinku popojížděla z místa na místo, kochala se a fotografovala.
A pak se to stalo! Mraky nad horizontem se roztrhaly, na planinu proniklo šikmé světlo zapadajícího slunce a ozářilo zvířata. Nasvícení se různě měnilo a na pozadí se na temné obloze proháněly dramatické mraky. Naprosto nadpozemská scenérie.
Jsem známá tím, že s fotografiemi dělám psí kusy – různě je upravuju
a "přikrášluju", ale TAKHLE TO TAM NAMOUDUŠI BYLO!
Touha každého fotografa! Nevěděla jsem, co dřív - jestli cvakat spouští jako o život, nebo v němém úžasu pozorovat poklidně se pasoucí, pobíhající, laškující zvířata kolem. Chovala se, jako bych tu nebyla. Bylo to všude kolem mne. Nevěděla jsem, kam dřív se otočit, aby mi něco zajímavého neuteklo.
Neskutečné. Sen! Za celou dobu tudy neprojelo jediné auto. Ticho, jen šustící vítr. Divoké mraky, hrozící bouře, ostré světlo, desítky zvířat a já. Úplně sama.
Vím, že v životě už nic takového nezažiju. Zůstala jsem tu dlouho a pryč mne dostal jen strach z jízdy potmě vlevo v prudkém lijáku. Tak jsem se naposledy nevěřícně rozhlédla kolem sebe a šlápla na plyn.
Víc toho nenapíšu.
Tady jsou další fotografie.
(Jeden by řekl, že za nimi stojí štáb osvětlovačů, velké nasazení cirkusového zvěřince a hodiny a hodiny postprodukce...)
|
