úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám

Ladakh – výlet s velkým přesahem

červen 2017

   Před pár dny jsem se vrátila z Ladakhu... shodila jsem pět kilo a stále ještě se (horko/těžko) z cesty vzpamatovávám...
    Že nevíte, kde je Ladakh? Nic si z toho nedělejte! Já to, až do doby, kdy jsem na webu zahlédla nabídku na fotoexpedici, také nevěděla :).


   Ladakh je vysokohorská oblast v severní Indii, na území států Džammú a Kašmír a říká se jí „Malý Tibet“. Ladakh leží mezi pohořími Karákoram a Himálaj a politicky je vklíněn mezi Pákistán, Čínu, Tibet a Indii – není to tak dlouho, co se sem vůbec nesmělo jezdit, a stále je zde vskutku „horká půda pod nohama“. Dosud nikde jsem nezažila takovou koncetraci vojenských zařízení, táborů a posádek a tak přísné kontroly na letišti. Pár dní po našem příjezdu kvůli „zhoršené politické situaci“ zcela přestal fungovat internet ani telefonické spojení nebylo do Evropy možné. A tak...

    Pro mne samotnou to byl nejspíš dosud nejnáročnější „výlet“ – jak po stránce fyzické, tak psychické. Mnohé jsem si tu uvědomila, utřídila. Něco byly drobnosti, něco zásadní věci.

    Na cestu jsem se dlouho a pečlivě připravovala. S vysokohorskými pobyty, kde reálně hrozí výšková nemoc, mám minimální zkušenosti – jediný výlet tohoto typu do Peru věru nebyl bezproblémový, a tak jsem měla obavy. Možná díky tomu, že jsem se chovala vskutku zodpovědně a snažila se zachovávat veškerá pravidla, jsem tentokráte „proklouzla“ celkem hladce. (Až na jedinou noc ve stanu ve výšce 4500m nad mořem, kdy jsem se nemohla nadechnout, byla z toho vyplašená a v duchu jsem vymýšlela, kde seženu kyslíkovou masku.)
Klikněte pro zvětšení.

   Zájezd to byl „specializovaný fotografický“, takže jsem si po dlouhých letech zase jednou přibalila stativ, který byl deklarovaný jako nezbytný. Vzápětí jsem si ale ověřila, že k fotografování přistupuji zcela odlišným způsobem než ostatní a že budu nadále až do smrti fotit z ruky.

Fotoaparát s dlouhým objektivem se připevňuje ke stativu speciálním kroužkem. Ten jsem někam zašantročila a ačkoliv jsem před odjezdem obrátila byt vzhůru nohama, prostě jsem ho nenašla. Tak nastoupil můj zručný Jiří – kroužek mi vysoustružil a svařil ... a ještě měl čas a sílu opatřit ho příslušným dekorem :).

    Domů jsem s sebou přivezla až neslušné množství fotografií. Na ostrém vysokohorském slunečním světle jsem totiž vůbec neviděla na displej fotoaparátu a nemohla kontrolovat, zda se mi záběr vydařil. Tak jsem to pro jistotu vždy „cvakla“ víckrát. Za trest teď budu několik večerů fotky třídit.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Malá ochutnávka: hory, lidé, kláštery ... ach!

   Rehabilitovala jsem svůj starý dobrý polarizační filtr, na který jsem už skoro zanevřela a který jsem si přibalila jen „aby se neřeklo“ ... vůbec nevím, co bych si bez něj v Ladakhu počala – ostré světlo, zasněžené horské štíty a kontrastní stíny si o něj vysloveně říkaly. (Stále mi v uších zněla stará hláška jednoho zkušeného krajináře: „Všechno doženeš ve fotošopu, jen polarizák ničím nenahradíš!“ – svatá pravda.)


Tady je názorná ukázka dvou záběrů stejné scény – s polarizačním filtrem a bez něj...

   Jsem nemožná, a tak jsem se opět vláčela se „zavazadlem obřích rozměrů“ - respektive to oddřeli chudáci nosiči a mnohde dokonce mladé nosičky (!!!). Tentokrát jsem v tom ale byla nevinně, protože teplotní výkyvy byly vskutku nebývalé a člověk na to musel být vybaven. Za bezmračných dní vedro – slunce pálilo a prach se tetelil. Klobouk proti úpalu, krémy s vysokým UV faktorem, lehké oblečení.

   Důležitá byla i zdánlivá maličkost, jako třeba olejové nosní kapky – ty velmi pomohly prachem zanesené nosní sliznici. Jakmile slunce zapadlo, tak urychleně nastupovaly mikiny, zimní bundy, čepice, tlusté podkolenky, zateplené kalhoty. Na noc péřový spacák. Jediné, na čem jsem ušetřila, byly boty, protože jsem to celé nakonec odchodila v jediných kvalitních pohorách.

   Průměrné letní teploty v hlavním městě Léhu se uvádějí mezi minus devíti a plus třiceti stupni Celsia (!!) ... a pak si z toho má jeden vybrat! :)

   Celé to velmi trefně charakterizuje citát z Lonely Planet: „Ladakh je jediné místo na světě, kde je možné sedět na slunci s nohama ve stínu a chytit přitom zároveň úžeh i omrzliny.“

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

    Jídlo bylo výborné, malinko jednotvárné, ale komu sedlo (jako třeba mně), tak ten byl šťasten – rýže, čočkový dahl, výborná nudlová polévka „tukpa“, kořeněná zelenina, opečené brambory se zeleninou, bílý sýr „paneer“, placky čapátí, chléb naan. Pokaždé trochu jinak. Žádné maso! Žádný alkohol. Čaj, čaj, čaj... výborný skořicový, skvělý s kardamomem. Mléko, máslo, syrovou zeleninu, ananas ani domácí marmelády jsem pro jistotu nejedla. Možná jsem to s obezřetností trochu přeháněla, ale vyplatilo se mi to.

Klikněte pro zvětšení.

   Pokud jde o „alkoholické poklesky“, tak tu a onde nám na základě našeho dotazu sehnali a velmi konspirativně k večeři přinesli pivo. To pochopitelně nejvíc fungovalo v „neřestném“ hlavním městě.

    Docela humorná historka: Na turistické třídě byly restaurace v prvním patře s terasou a výhledem. Už zdola z ulice jsem zahlédla reklamní pivovarský slunečník, tak jsem se vydala nahoru po schodech a objednala si pivo. Mládenec mi ho přinesl v plechovce a k tomu sklenici obalenou ubrouskem, aby nebyl rozpoznatelný obsah. Nalila jsem si a plechovku položila na stůl. Za chvíli se číšník vrátil a požádal mne, abych plechovku s pivem dávala pod stůl, aby nebylo vidět, co piju, protože je tu je „restricted area“. „OK – ale v tom případě mi připadá funny, že tady máte slunečníky s reklamou na pivo!“ ... „Aha...“ :))

Klikněte pro zvětšení.

    Dále pak jsem se utvrdila v tom, že už nikdy (sice nikdy neříkej nikdy, ale asi to tak bude...) nepojedu na zásadní výpravu s lidmi, které neznám. Můžete totiž natrefit na kohokoliv a člověk, který nesdílí váš šálek čaje, může působit až destruktivně... (Tentokrát mne stálo velké úsilí, abych si zachovala svůj obvyklý postoj „chlapce Radovana“.)

    Na druhou stranu jsem v Ladakhu přičichla k buddhismu daleko více, než jinde. Nevím, jak se to přihodilo, ale ačkoliv k této filosofii nikterak neinklinuji, právě zde jsem cítila, jak je silná, a nechala ji na sebe působit. Zažila jsem několik osobních setkání s mnichy a malinko si uspořádala myšlenky, názory, hodnocení. A právě i toto mi pomohlo vyrovnat se s nesourodou skupinkou spolucestujících a užívat si krás a zvláštností této cesty.


    A poslední zvolání této kapitolky: Děkuju svým rodičům, kteří mne vedli ke studiu jazyků a k vstřícnosti a toleranci vůči ostatním národům a rasám. Zrovna tady, v odlehlém kraji, jsem zažila tolik drobných milých setkání s cizími lidmi... Stačilo zachytit útržek jejich konverzace, identifikovat, odkud jsou, a udělat jim radost pozdravem v jejich mateřštině ... „Bonjour“ ... „Salam alejkum“ ... „Buon giorno“ ... „Shalom“

Klikněte pro zvětšení.

    Vím, že tato úvodní reportáž byla trochu atypická, ale ona celá ta cesta byla hodně atypická... Zjistila jsem, že na výškovou nemoc jsem se chystala zodpovědně a podařilo se mi ji zažehnat. Podcenila jsem ale „návrat do nížin“ ... spadlo ze mne napětí, mám rýmu, točí se mi hlava a ještě jsem se nesrovnala. Jedinou výhodičkou je to, že na mně plandají šaty ... to už dlouho nebylo a asi dlouho nebude! :) Vím, že se do velehor asi jen tak nevrátím – je to příliš namáhavé a náročné pro „městskou paničku“. Ale jsem nesmírně ráda, že jsem tuto cestu podnikla – bylo to úžasné!!!