úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám

Březen 2020 - pět dní "v Senegalu"

Milí kamarádi, hlásím se pátého dne ze Senegalu!

   Dnes jsme se přestěhovali do nového hotelu – jo, dobrý, má hezké atrium a čistou kuchyň - teče sice jen vlažná voda, ale mně to nevadí – jsem zvyklá sprchovat se ve studené... Jídlo je tu výborné – převažují luštěniny, protože majitel je původem z Asie – neptala jsem se na konkrétní zemi, nechci být vlezlá – uvidíme, třeba se mu zítra rozváže jazýček :)

   Dneska byl odpočinkový den, nechtěli jsme to přehánět – nicméně po dopolední zahálce a prima obědu jsme se vydali se stejnými hejsky jako včera do detenčního zařízení pro mladistvé. Vysvětlím: po fiasku na kakaovníkové plantáži nám pochopitelně nechtěli vrátit peníze.

   Reklamovali a protestovali jsme intenzivně, ale na jejich argumentaci v basic francouzštině „photo oui, argent retour non“ (což mi připomnělo konverzaci s mojí malinkou vnučkou: „tady jo, tady ne!“), jsme neměli páky. Nicméně usnesli jsme se férově, že nás tedy dnes zavezou už gratis do „camp pénitentiaire pour mineurs“ – po česku do senegalského pasťáku.

Jupííí – bude zážitek! :)

   Slíbili – přijeli – dovezli – odvezli. Senegalci, i ti hubení floutci v kšiltovkách, umí držet slovo. Palec nahoru!

   Na fotografii se mi podařilo zachytit malého delikventa na útěku – je to zde na denním pořádku. Oplocení je chatrné a děti vzápětí zahazují trestanecké pruhaté oblečky, vmísí se do davu na tržišti a nikdo po nich ani nevzdechne. Ještě vysvětlím buclatý zadeček: nejedná se o plenky, ale o jakési polstrování ze slámy, kterou si děti a mladiství cpou do kalhotek pro případ, že by dostali výprask rákoskou.




   No, milí kamarádi, tady mi asi trochu dochází dech. Dějou se věci, které si nikdo z nás ani ve snu nepředstavil. Já žiju svým cestováním – vždy tam naberu pozitivní energii a potřebné enzymy – dobije mne to na půl roku a potom jedu znovu. Když se mi na samou poslední chvilku sesypal můj vypřátý výlet do Senegalu, byla jsem hrozně moc zklamaná, vztekala jsem se jako malá holka, které někdo rozbil hračky.

   Pak jsem na tom mrzení chtěla najít něco pozitivního a napsala jsem první přiblblou reportáž o fiktivním výletu. Psala jsem ji nejvíc sama pro sebe jako kompenzaci a psychoterapii. Nesmírně mne potěšily vaše pozitivní ohlasy, které jsem nečekala – vždyť to byla taková „kravina“. Povzbudilo mne to, tak jsem psala dál...

   No, pak se mi dostalo superstudené sprchy v podobě velmi kritické a pohrdlivé reakce z místa, odkud bych to nečekala. Zároveň jsem si uvědomila, že produkuju srandičky, protože jsem na „dovolené“, ale měla bych si uvědomit, kolik je mi let, a buď se začít schovávat do kutlochu, protože jsem stará a ohrožená, anebo se zapojit rozumně, což je šití roušek a komunikace s dezorientovanými pacienty, než fotit a vymýšlet kraviny. Hm.

   Takže tady je fotka ilustrativní: v Senegalu zuří silný vítr a písečná bouře ... slabší povahy nevycházejí ze stanů ven, většina obyvatel chodí se zamotaným nosem do látky ... je to praktické, protože si nemusíte utírat pusu po jídle – zbytky kečupu v koutcích úst už nikoho nebudou iritovat.


Moc vás zdravím a držím nám všem palce!
vaše stbrů