Jura - neprávem opomíjený kraj.
 Do Francie jezdíme téměř pokaždé "horem", to znamená napříč Německem do Alsaska. Jedinkrát jsme se rozhodli zkrátit si cestu přes Švýcarsko, ale málem nás to stálo duševní zdraví. Nejenže z nás Švýcaři vymáčkli na hranicích peníze za drahou dálniční známku, kterou jsme si kvůli jednodennímu přejezdu museli koupit s celoroční platností, ale stejnou nám vnutili i pro náš maličký karavan, takže jsme museli vlastně platit taxu jakoby na dva roky... Po této finanční újmě jsme pak byli nuceni absolvovat nesmírně zdlouhavý přejezd po přeplněných dálnicích s opravami probíhajícími na mnoha místech, a tudíž se zpomaleným průjezdem v jediném jízdním pruhu. To nás vyškolilo a nikdy více jsme cestu přes Švýcarsko nevolili.
Francie je ohromná země - málokdo si uvědomí, že poté, co absolvujete dlouhou cestu z Čech na francouzské hranice někde ve Strasbourgu, jste teprve na půli cesty k Atlantiku. Stejná, jednou tak dlouhá trasa vás čeká napříč Francií! Nu, a tak jsme byli zvyklí po záchytné první noci v Alsasku
Dominantou Arbois je kostel Saint-Just.
|
|
vždy přetrpět i velký kus dálnice, než jsme se vůbec dostali do "té pravé Francie". Města Mulhouse, Belfort, Montbéliard, Besancon a Dole, navlečená na linku dálnice jako korálky, jsme vždy hleděli mít co nejdříve za sebou...
Chyba! Až posléze jsme objevili zajímavý a půvabný kraj na jih od zmíněného dálničního tahu. Nevím přesně, jak probíhá předěl mezi krajem Jura a Franche-Comté, a tudíž, jak je to správně s místopisem, ale myslím, že na této maličkosti pramálo záleží. Jako výborná základna k výletům se jeví naše oblíbené "etapové město" Arbois, usazené mezi vinicemi v oblasti vápencových přírodních vylomenin, které Francouzi všelijak honosně nazývají, ale které nás nenadchly tak, jako zdejší skvělé (a v souvislosti s nedalekým proslaveným Burgundskem mezinárodně bohužel nedoceněné) víno. Kraj Jura je proslulý svým silným "žlutým vínem" - "vin jaune", které se vyrábí z odrůdy Savagnin a musí nejméně šest let zrát ve starých
|
sudech. Uvádí se o něm, že je francouzskou odpovědí na sherry.
V sudech zraje slavné "žluté víno".
Ne, nebudu se snažit v těchto svých krátkých pojednáních podávat rádoby fundovaný výklad o vínech. Od toho jsou jiní, chytřejší a povolanější. Zmíním se v této souvislosti jen, o vesnici Pupillin, čítající všehovšudy nějakých třicet domů, přičemž jejím obyvatelům nepřipadá nepatřičné, že si na ceduli u příjezdu napsali oznámení, že Pupillin je celosvětové hlavní město Poulsardu. (Poulsard je zdejší vyhlášená odrůda révy s tmavou slupkou.) "Bodejť by ne, když se poulsard nikde jinde nepěstuje!" smál se Jirka.
Kvůli tomuto hlavnímu městu jsme ale museli o jeden den posunout náš cestovní plán, protože poté, co jsme navštívili dva ze zdejších vinařů, nechali se jimi zavést do hlubokých sklepů a dopustili, aby se nám začali chlubit se svými výsledky, museli jsme s Jirkou mobilizovat veškeré síly, abychom po návratu ven na slunce zachovali před dětmi dekórum. Dcerušky tehdy uvítaly naši do té doby neslýchanou nabídku - nikam dál nejezdit a strávit zbytek odpoledne odpočinkem v kempu s možností fakultativní návštěvy blešího trhu v nedalekém Arbois. Na bleším trhu si naše nebohá Alžbětka vykoledovala pohlavek, když tatínkovi navrhla, jestli si u antikváře nechce koupit velký školní výukový karton z padesátých let, na němž bylo velmi naturalisticky vyobrazené srovnání zdravých lidských jater s cirhotickými játry alkoholika.
Zmíním se o dvou architektonických zajímavostech, které je možné v kraji Jura zhlédnout. Jednou je všude inzerovaná a avízovaná slavná kaple v Ronchamp, dílo proslulého Le Corbusiera, druhou je zastrčený a opomíjený královský solivar v Arc et Senans od podivínského, vizionářského a prakticky neznámého architekta jménem Claude-Nicolas Ledoux.
Nezdá se mi vhodné snažit se nějak hodnotit úchvatnou betonovou stavbu kaple Notre-Dame-du-Haut, kterou v padesátých letech vyprojektoval Le Corbusier na kopci nad městem, na místě s pradávnou mariánskou tradicí.
Možná proto raději několik photo:
Královský výnos z počátku 70.let 18. století určil, že má být v Arc et Senans vybudován solivar. Trochu podivné je, že v místě nebyla žádná sůl... Bylo však celkem logicky konstatováno, že lépe než dříví se přemísťuje voda. Solivar byl vybudován uprostřed hlubokých hvozdů, aby se dřevo, potřebné jako zdroj energie při získávání soli, nemuselo odnikud dovážet, a na místo se naopak pomocí dřevěných koryt, tzv. "samoduktů", dopravovala solí prosycená voda z pramenů vyvěrajících pár desítek kilometrů odsud. Projektantem celého komplexu budov se stal Claude-Nicolas Ledoux, jedněmi kritizovaný, jinými opěvovaný architekt.
Hlavní budova "ředitelství" vévodí půlkruhovému
komplexu budov královského solivaru.
Dodnes je k vidění výborně zachovalý obdivuhodný komplex správních a obytných staveb s dominantou ředitelova domu. Jednotlivé budovy solivaru jsou vystavěny na půlkruhovém půdoryse v puristickém stylu ovlivněném antikou, ale nesoucím i prvky místní lidové architektury. V areálu, který je dnes na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, je zřízeno velmi zajímavé muzeum s maketami projektů tohoto zvláštního muže.
Vnější výraz Ledouxových staveb v sobě nesl velmi často již znázornění funkce, a tak má dům dřevorubce tvar pyramidy z klád, vila říční správy tvar válce s vodopádem uprostřed a zamýšlený dům sexuální výchovy měl mít falický půdorys. Krom zmíněného královského solivaru však dnes již téměř žádná jeho stavba neexistuje. Budovy byly buď zničeny, anebo vůbec nebyly uskutečněny. Ledouxova kariéra násilně skončila s Velkou francouzskou revolucí.
Jedna z mnoha maket Ledouxových staveb - vila říční správy.
|
