Románské a romantické srdce Francie - najmě pak Burgundsko.
Oblast, která si po dlouhá historická období zachovávala nezávislost na francouzské koruně a často s ní dokonce soupeřila, zůstává i v současné době jednou z nejbohatších po stránce kulturní, historické i gastronomické.
Tím, čím je pro Čechy baroko, je pro Burgundsko sloh románský. Odhlédneme-li od četných proslavených architektonických objektů, jako například opatství Vézelay, Fontenay a Cluny či celých komplexů, jakými jsou historická jádra měst zvučných jmen jako Dijon, Beaune a Tournus, musíme při bližším popatření konstatovat, že celý tento kraj a i další jeho široké okolí jsou doslova prošpikovány románskými skvosty. Pomalu v každé vesnici, v každé zapadlé díře je nádherný románský kostelík nebo alespoň kaplička.
Člověk projíždí autem po klikatých silničkách snad osmé kategorie, proplétá se vinicemi a nechává se překvapovat nečekaně malebnými zákoutími, z nichž přímo dýchá historie. Na mnoha místech jsou dobře zachovalé, ba dokonce s láskou opečovávané a květinami ozdobené středověké veřejné prádelny, francouzsky "lavabo". Jedná se o zastřešené čtverhranné nádrže na vodu, většinou umístěné poblíž středu vsi, se zajištěným průtokem čisté vody a s širokým kamenným lemem, na němž bylo možné mydlit, přepírat a drhnout prádlo.
Řeknu vám, že na dny strávené touláním po Burgundsku, ochutnáváním zdejších světově proslavených vín, jejichž kvality netřeba zvlášť zdůrazňovat, obdivováním kamenných architektonických skvostů a ochutnáváním místních specialit, budeme ještě dlouho vzpomínat.
Pokud jde o kulinářskou stránku, tak krom proslulého "coq au vin" (kohouta na víně), je třeba zmínit vyhlášené burgundské šneky a "jambon persillé" - šunku s rosolem, plným kadeřavé petrželky.
Ve středověké architektuře převažují ve střední Francii stavby sakrální, jakými jsou pozůstatky kdysi bohatých a mocných opatství, kostely, baziliky a kaple. Honosné stavby světské - hrady a bohaté usedlosti již nejsou tak početné, ale ve velké míře lze pomalu v každé vesnici narazit na pozůstatky středověkých zemědělských budov či již zmíněných prádelen.
Přistupme nyní tedy k malé ukázce burgundských zákoutí...
V podvečerním šerosvitu jsme jižně od Cluny objevili krásný a udržovaný hrad Berzé.
Nenápadná vesnička Chapaize se již od 11. století
pyšní krásným románským kostelem sv.Martina.
V kopcovitém terénu je ukryt středověký Brancion, vesnice s hrádkem, původními hospodářskými budovami a kamenným kostelem. Neokázalý kostelík sv.Petra skrývá zajímavé fresky z 12.století, z nichž nás zaujalo s odzbrojující naivitou podané "Zmrtvýchvstání". Jelikož tu nikdo nebyl, podlezla jsem provaz a fresku vyfotografovala. "Nebožtíci, na daný povel ze škatulí ven!"
Veduta městečka Charité-sur-Loire se čtverhrannou kostelní věží ve stylu typickém pro burgundskou středověkou sakrální architekturu.
| Jeden z mnoha malých architektonicky čistých a vyvážených kostelů a kostelíků rozesetých po celé střední Francii - tento je zasvěcen sv.Hilariovi a nachází se ve vesnici Semur-en-Brionnais. |
Pakliže již je řeč o skvostných historických památkách ve Francii, nemohu nezmínit dva poněkud kontroverzní pány, kteří žili v 19. století a významnou měrou vstoupili do osudů francouzského kulturního dědictví. Jejich jména jsou Viollet-le-Duc a Prosper Merimée.
Viollet-le-Duc, francouzský architekt, restaurátor a teoretik umění nám s Jirkou byl znám již z dřívější doby. Tento jedněmi opěvovaný, druhými zatracovaný muž se, ovlivněn Victorem Hugem, začal zajímat o středověké stavební památky a celý život zasvětil péči o ně. Svou snahu zachovat staré monumenty pro budoucí pokolení však dovedl do značně diskutabilní míry - středověké rozvaliny nejen opravoval a restauroval, ale rekonstruoval je v pravém smyslu toho slova, to znamená, že je dostavoval. Z moderních materiálů doplňoval chybějící části budov. Restauroval mnohé slavné gotické katedrály i věhlasnou Sainte Chapelle v Paříži, ale jeho nejznámějším počinem je znovuvybudování středověkého města Carcassonne na jihu Francie. Jedni jeho dílo s nadšením vítali a tleskali jeho snaze vzkřísit historické monumenty, druzí ho podrobovali nesmlouvavé kritice za zkreslování reality.
Pokud jde o náš názor, tak jsme se s Jirkou tváří v tvář jeho odkazu s hladkými zdmi a dokonalým zastřešením středověkých staveb přikláněli k té druhé skupině...
Pro srovnání: románská hlavice sloupu z kostela
St-Sépulcre v "civilním provedení"....
... a podobná hlavice ve "vyšperkovaném provedení"
kostela v Chauvigny (a to se Prosper ještě krotil!)
Se jménem Prosper Merimée jsme se setkali v oblasti od Burgundska poněkud západněji, ve městech St-Savin a Chauvigny. Prosper Merimée, u nás známý spíše jako novelista, mimo jiné autor předlohy pro operu Carmen, či povídky Kočár nejsvětější svátosti, totiž působil jako inspektor historických památníků a měl tak k Viollet-le-Ducovi a jeho koncepci úzký vztah.
Vnitřní výzdoba kostela v Chauvigny
v plné své kráse.
|
|
V Chauvigny se nám přihodila humorná událost, na níž často a rádi vzpomínáme. Interiér zdejšího kostela nás s Jirkou velmi zaujal (v nepříliš pozitivním smyslu) svou až jarmareční barevností. "Tady to ale vypadá! Kdo to tak zřídil?" povzdychl si Jirka a já, snaživka pídící se po informacích, jsem se vydala za dívkou prodávající u vchodu pohlednice a různé brožurky. "No, to způsobil Prosper Merimée," odpověděla informovaně. "Aha, a kdo to byl?" přiznala jsem svou nevědomost. "Ále, to byl kámoš Viollet-le-Duca, toho snad znáte, ne?" poučila nás slečna.
Použila opravdu familiérního výrazu "copain", takže kdekoliv se nám od té doby s Jirkou zdálo, že to s rekonstrukcí historické stavby poněkud přehnali, říkali jsme: "No jo, sem asi zavítal Prosper a jeho kámoši..."
Do doby, než jsme se po návratu domů zanořili do encyklopedií, jsme žili v domnění, že ty malby prováděl Prosper Merimée vlastnoručně.
|
|
