Smyčka na západ - Kolchida je krásná,
ale antika zcela vyprchala…
A tak jsme sjeli z hor a dali ostrou pravou přímo na západ. Dostali jsme se na dálnici, hlavní podélnou gruzínskou dopravní tepnu. Zaradovali jsme se: dálnice měla západní parametry a cesta rychle ubíhala. Radovali jsme se asi dvacet kilometrů, po kterých západní parametry skončily a my se ocitli opět v parametrech gruzínských. Na silnicích se zde pohybuje velké množství nabubřelých, zcela bezohledných řidičů, kteří sedí za volanty drahých automobilů, všichni jsou skryti za kouřovými skly a všichni řídí s bezprecedentní neurvalostí a zpupností.
Záhy jsme zjistili, že nemá smysl snažit se je jakýmkoliv způsobem "vychovávat" a že jediný způsob, jak se chovat, je potlačit svou hrdost a smysl pro spravedlnost a prostě se jim ustoupit, vyhnout se obloukem nebo je pustit před sebe. Zde beze zbytku platí přísloví "moudřejší ustoupí" - však jsme také párkrát projížděli kolem ošklivé dopravní nehody, kde kouřová skla byla roztříštěna a auto zdemolováno…
Po velmi slušné silnici jsme během půl dne překonali vzdálenost 420 kilometrů do Kutaisi, hlavního města bájné Kolchidy… Když jsem byla malá, tak jsem si místo pohádek Boženy Němcové oblíbila Petiškovy "Staré řecké báje a pověsti", takže jsem cestou do Kutaisi byla celá zjihlá z Iásona a zlatého rouna. No, ve svém věku už bych mohla mít rozum a nadhled … nevím, co jsem čekala … Kutaisi, socialistické velkoměsto bez patřičné infrastruktury, po antice ani památky…
Dobře - vezmu to zkrátka: po velmi dlouhém hledání jsme se nakonec (opět s pomocí taxíkáře) dopravili do "Hotelu Gelati" … haha … z hotelu se vyklubala jakási rádoby nóbl vila - odhadli jsme ji s Jirkou na bývalý socialistický papalášský majetek (kteréhožto zchátralého a v dezolátním stavu je v Gruzii dost a dost) - vila se sádrovou štukovou výzdobou interiéru, s nepříliš důvěry budícími koberci, postelemi a čalouněním, kde byly z jednotlivých prostorných komnat vytvořeny "hotelové pokoje" tím způsobem, že do kouta (štuky, neštuky) byla vsazena z hobry vytvořená kukaň uvnitř vykachlíkovaná - umyvadlo, hajzlík, sprcha ve volném prostoru a šup, je z toho koupelna.
Ty zdejší sprchy mi malinko vadily. Zdá se, že praxe, kdy se sprcha s kohoutkem prostě umístí v koutě koupelny, která má ve svém středu kanálek, je zde běžná. Nemají tu žádné vaničky, do kterých byste si stoupli, natož pak závěsy či (dokonce!) zatahovací zástěny. Takže když se jdete sprchovat, tak prostě a jednoduše zlejete celou koupelnu a vodu pak zákonitě naťapáte i do pokoje. Po tomto líčení už určitě nikoho nepřekvapí, že jídelna "Hotelu Gelati" byla zřízena v bývalé garáži…
Takže Kutaisi jsme charakterizovali jako "hrozné socialistické hnízdo" a pevně doufáme, že se z toho někdy v průběhu dalších let nějak vylíže. Rekonstruují zde centrum, ale trochu ve "stylu Signagi"…
Pomalu nejzajímavější ze všeho byl v Kutaisi trh:
V Kutaisi a okolí jsou dvě památky chráněné UNESCem, takže jsme se k nim vydali. Katedrála Bagrati, vysvěcená v roce 1003, vévodí městu z vyvýšeniny nad řekou. Její kdysi mohutná kopule byla zničená už za osmanského vpádu v 17. století, a tak to teď dávají do pořádku. Katedrála je zgruntu celá vykuchaná a obestavěná lešením. Netroufneme si kritizovat, neviděli jsme před, ani po…
Další "UNESCO hit" je "klášter a akademie" Gelati, ukrytý v kopcích nějakých dvacet kilometrů od Kutaisi (stejně se jmenoval náš hotel, proto jsme ho tak dlouho hledali, protože nás každý posílal do kláštera). Komplex několika sakrálních staveb a stavbiček je malebně umístěn v kopci nad romantickou krajinou a byl vybudován v 11. století. Je opravdu krásný a fotogenický, dokonce nám přálo i počasí. Rekonstrukční práce, které zde probíhají, zdaleka nerušily tolik, jako v Bagrati.
Cestou do Gelati se přímo nabízí návštěva dalšího, byť méně slavného kláštera, Motsameta. A k tomu se váže malá historka: dle mapy měl být klášter Motsameta na samém okraji Kutaisi (a ne úplně mimo město, jak jsme následně zjistili), takže jsme při zahlédnutí jakéhosi mohutnějšího kostela k němu zabočili. Před kostelem byl hřbitov a postávali zde nějací chlápci kolem aut. Jelikož zde nebyly žádné cedule, tak jsem se jich zeptala, zda je to "monastyr Motsameta". Přitakali, a tak jsme s Jirkou vystoupili z auta a jali se prozkoumávat terén…
Poté, co jsme vše prolezli, tak jsme měli jasno: kostel zavřený, Motsameta to nebyl, zato hřbitov byl sám o sobě velmi zajímavý - kolem hrobů byly jakési zahrádky - nízké plůtky, malé stolečky a lavičky, jakoby pokojíčky… v hlavní části zrovna ale probíhal pohřeb, respektive popohřební tryzna: četní hosté svátečně oblečení zajeli s auty až mezi náhrobky, aby to neměli daleko… na jakési terásce měli improvizovaný stan s napjatou plachtou, kdyby pršelo a probíhala zde hostina - rautík s grilovačkou… přímo na hřbitově!
Následně jsme dorazili ke skutečnému klášteru Motsameta. Je umístěný na vysoké skále nad říčním meandrem - velmi krásná poloha, ale rozhled je zarostlý stromy a klášter samotný (jak se to asi v tomto kraji stalo módou) celý schovaný pod lešením.
Nu, a protože pršelo, pršelo a poprchávalo - i když kvůli nám "ředitelka" hotelu Gelati, majestátní blondýna, speciálně telefonovala svému kamarádovi, řediteli meteorologického ústavu, a dostalo se nám ujištění, že bude "charóšaja pagóda" (hezké počasí) - tak jsme vyškrtli další eventuální výlety v Kolchidě a vydali se zpět směr Tbilisi.
Cestou jsme ještě stihli zastávku v Gori, "Stalinově městě" s monstrózním Stalinovým pomníkem na neméně monstrózním náměstí.
Do Stalinova muzea nás to věru netáhlo, a tak jsme ještě zařadili zastávku v archeologickém areálu starověkého skalního města Uplisiche. A zase: jelikož jsme neviděli žádnou fotku a neměli ani jiné konkrétnější doporučení, tak jsme netušili, do čeho jdeme. Tentokrát jsem (alespoň já) byla velmi mile překvapena: rozsáhlé pozůstatky starověkého osídlení z 15. století před Kristem, přičemž některé stopy svědčí, že zde lidé bydleli již v pravěku, někdy ve čtvrtém tisíciletí před Kristem. Město se tyčilo vysoko na skále nad údolím řeky a leželo na hedvábné stezce "šolkovyj puť", jak zdůrazňoval náš zdejší průvodce.
Protože jsme neměli žádné bližší informace ani mapku areálu a nechtěli se motat ve skalách jako nevědoucí ovce, tak jsme přijali nabídku člověka, který postával u vstupní brány, že nás provede. Když jsme se vyptávali na jeho profesi, tak přesvědčivě pravil, že je historik. To vzbudilo náš obdivný zájem, přičemž se ale následně ukázalo, že je prostě a jednoduše rodák z vedlejší vesnice, který se ochomýtal v průběhu svého života kolem zdejších archeologických prací, z čehož nabyl přesvědčení, že je to dostatečná kvalifikace ke zmíněnému profesnímu zařazení. Po areálu nás povodil hezky a všelicos nám k tomu napovídal… :)
No, a to by asi tak bylo. Když jsme se vrátili na poslední den do Tbilisi, tak už zase pražilo slunce a my se jen posmutněle dívali na vzdálené zasněžené vrcholky Kavkazu, nad kterými se modralo šmolkové "azúro".
Výlet do Gruzie v jedné větě? Ano!! Byla to krásně vyvážená směsice trošky adrenalinu a občasného mrazení v zádech, nádherné přírody, zajímavé staré architektury, výrazných gastronomických zážitků, nostalgických závanů dosud nepřeválcované minulosti a zatím téměř absence "konvenční" turistiky.
|
