| |
Khom a Jazd.
 Svou cestu jsme začali v Teheránu, rozsáhlé, nepříliš zajímavé metropoli se všemi negativními atributy velkoměsta. Zjistili jsme tady jen to, že slavný paví trůn je spíše něco jako postel a že málokterá islámská stavba je ošklivější než hrobka jeho svatosti imáma Chomejního.
Po zhruba stokilometrové cestě pustou planinou směrem jižním jsme dorazili do Khomu, po Mešhedu druhého nejsvatějšího města iránských muslimů. Ve zdejší mešitě je hrobka Fatimy, sestry imáma Rézy, která tu v roce 816 náhle onemocněla a zemřela, a tak chrámový komplex Hazrat-é Masumeh, postavený na její památku, je poutním místem šíitských muslimů. Khom je významným duchovním centrem, je to město muláhů a - jak uvádí Lonely Planet - je zde "obrovská koncentrace turbanů". Všechny bedekry a cestovní příručky shodně uvádějí, že turisté jsou zde vysloveně nevítaní. Doslova se píše: "Posvátný komplex lze obejít jen z povzdálí a budete-li mít štěstí, zahlédnete i vstupní portál mešity. Jakékoliv fotografování je nejpřísněji zakázáno."
|
|
Nevím, jak je to možné, ale naše návštěva zde probíhala následovně. Poté, co jsme zaparkovali pod mostem na vyasfaltované ploše ve vyschlém říčním korytě - "Takhle řešené parkoviště jsem ještě nikde neviděl!" kroutil hlavou Jirka - nás průvodce zavedl ke krámku, kde jsme si, my zbylé dvě Evropanky, koupily čádory. Kupodivu neměly tradiční černé, ale jen jakési strakaté, v nichž jsme vypadaly nadmíru komicky. Pokračovali jsme před jednu z bran posvátného komplexu a tam naše návštěva Khomu měla končit. Průvodce zavelel k návratu do džípu. "Ale to ne! Zkuste se zeptat, zda bychom nemohli alespoň nahlédnout dovnitř!" doráželi jsme tak dlouho, až mu povolily nervy a šel vyjednávat s hlídačem u vstupu. Ten posléze blahosklonně svolil: "Jen na kraj nádvoří a žádné fotografování!" Přísný strážce měl mohutný knír, v podpaží svíral duhově zbarvenou umělohmotnou prachovku a udiveně zíral na můj čádor, který se na hrudi nepřirozeně vzdouval do neforemného bachoru nad fotoaparáty zavěšenými na mém krku.
|
Jako jezinky jsme se postupně posunovali dál a dále do nitra nádvoří a lámaně persky, spíše však pantomimicky jsme vyjadřovali nadšení a úžas nad krásou chrámu. Když bylo jasné, že je polichocený hlídač už dost zpracovaný, povysunula jsem zpod čádoru objektiv a zeptala jsem se, zda bych si tu krásu nemohla vyfotografovat. (Náš průvodce pilně tlumočil.) Po dlouhé chvíli hrozivého koulení očima a zamítavého vrtění hlavou nakonec strážce roztál a řekl, že tedy jednu, nanejvýše dvě fotky… Vtom si spolucestující vzpomněla, že potřebuje na toaletu. Tvářila se velmi naléhavě. Ukázalo se, že ono místo je až na druhém konci areálu, a my jsme ji přece museli všichni doprovodit, že?
Strážce nám sice byl stále v patách, ale zdálo se, že zcela kapituloval. Dopadlo to tak, že jsme v samém srdci posvátného khomského areálu nafotili skoro celý film. Náš mladý snaživý průvodce od nás dostal velkou pochvalu, jak dobře nám to v mešitě domluvil, čímž se mu nesmírně zvedlo sebevědomí a - jak se později ukázalo - pojal předsevzetí, že nám teprve ukáže, co všechno svede zařídit…
Ve městech horkých oblastí středního Íránu jsou větší domy charakterizovány zvláštními větracími věžemi, nesoucími název "badgir". Tyto věže či komíny jsou vlastně předobrazem dnešní klimatizace. Důmyslný systém úzkých průduchů je konstruován tak, aby v ovzduší zachytil sebemenší vánek, vytvořil průvan a v podobě ochlazeného vzduchu ho přivedl do prostoru pod věží. Města jako Kašan či Jazd jsou těmito věžemi proslavená. Jazd ležel mimo naplánovanou trasu, ale nám se |
|
Vstup do hlavní svatyně na vnitřním nádvoří chrámového komplexu v Khomu je vyzdoben tisíci zrcátky.
|
podařilo umluvit našeho průvodce, který si od nás ochotně nechal vetknout punc muže, který vše zařídí, aby zhustil program a podnikl s námi několikasetkilometrovou zajížďku.
Kopule s větracími průduchy patří k luxusní rezidenci Khan-é Borujerdí vybudované v 19. století ve městě Kašan.
|
|
Jazd byl a dosud je baštou zoroasteriánství, které bylo hlavním náboženstvím v celé Persii až do doby, kdy arabský vpád v první polovině 7. století po Kristu přinesl islám. Zoroasteriáni uctívají oheň jakožto božský symbol a ve svých ohňových chrámech udržují "věčné" plameny.
Jelikož uctívají čistotu elementů, odmítají pohbřívat své mrtvé do země, aby ji nepošpinili, a ze stejného důvodu je nespalují v ohni. V minulosti proto stavěli věže mlčení, kam byli pod širé nebe ukládáni zesnulí pouze zabalení v plátně, a kde se jejich těl rychle ujali supové.
Věže mlčení je možné navštívit v blízkém i širším okolí Jazdu. Dnes jsou již nefunkční, protože tato praxe je v Íránu dnes již zakázána. Zoroasteriáni, kterých z celosvětového počtu 150 tisíc v Jazdu žije pětina, jsou dnes pohřbíváni do pečlivě vybetonovaných hrobů, aby jejich těla neznečistila zemi. |
Typické větrací věže ve městě Jazd.
|
|
|
|
|
