Veneto 2009 - (nejen) Palladiovy vily II.
Palladiovské vily se mi nevešly do jediné reportáže - a to jsme s Klárou vůbec nestihly navštívit turisticky oblíbený Brentský kanál, který byl svého času velmi důležitou vodní dopravní tepnou, a podél něhož byly vystavěny další honosné vily, které se dnes těší velké pozornosti výletníků.
Budu tedy pokračovat a na úvod vložím
pár fotografií z městeček kraje Veneto…
Vila Barbaro je další velkou Palladiovou perlou. Na rozdíl od La Rotondy je však zapikaná uprostřed venkova, mimo velké silniční tahy, na okraji lokality Maser (po níž též někdy bývá nazývána). Vilu vytvořil architekt na zakázku bratří Barbarů, v souladu s humanistickými myšlenkami tehdejší doby, které idealizovaly život na venkově a sepjetí člověka s přírodou. Stavba přebírá mnohé prvky z antických chrámů a jak vnější, tak vnitřní výzdoba navozují dojem jakéhosi "ideálního sídla", vytrženého z reality. Interiér je vyzdoben freskami neméně slavného umělce Paola Veroneseho, který svými iluzivními malbami uvádí návštěvníka v pochybnost, kde končí realita a začíná klam. Vedle skutečných oken jsou oblouky s výhledy do mýtických krajin, z namalovaných pootevřených dveří vykukují postavy, dokonce jsou zde takové hříčky, jako namalované "zapomenuté" košťátko na jedné římse.
Vilu Barbaro jsem navštívila jednou s Jirkou, podruhé s Klárou, a tak jsem měla možnost pořídit dostatečně bohatý obrazový materiál… Její návštěva skutečně stojí za to!
Vila Emo je od vily Barbaro celkem nedaleko, též nenápadně skrytá v krajině, přístupná vedlejší asfaltkou, takže je třeba bedlivě sledovat ukazatele, nebo mít onu zmíněnou navigaci… Vila Emo je zvenčí velmi střídmá, až poněkud asketická, což je v souladu s tehdejšími zákonnými normami. Benátská republika v době, kdy byla zmítána válečnými konflikty, a tudíž prožívala dobu ekonomicky nestabilní, učinila mnohá opatření ve smyslu "utahování opasků", mezi něž patřily i jakési "daně z luxusu", či omezení příliš okázalých a marnotratných staveb. Prosperita rodiny Leonarda di Giovanni Emo je v případě této vily čitelná z nebývale velkých postranních hospodářských křídel a z přepychové vnitřní výzdoby. Monumentální fresky, opět s mytologickými motivy tentokrát vytvořil Giambattista Zelotti.
Šprýmovná historka: Vila Emo byla první, kterou jsme s Klárou navštívily. Když v poslední době cestuji sama s některou ze svých dcer (všech dvou), tak se snažím zpestřit výlet ještě pár stylizovanými fotografiemi, pakliže mi to okolnosti dovolí. Přibírám proto s sebou pár rekvizit - "kdyby náhodou"… Na Sicílii se mi takto povedlo pořídit několik fajn záběrů s Alžbětou, tak jsem něco podobného plánovala i nyní s Klárou. Neztrácela jsem čas a hned na první "štaci", když se z hlavního sálu vily Emo vytratili ostatní návštěvníci, jsem Kláře vetkla do drdólu látkovou chryzantému a začala kolem ní srdnatě aranžovat průsvitné drapérie. Jeden cvak, druhý cvak, nějak to nebylo ono… jala jsem se "přestavovat scénu", když jsem zaslechla velmi spěšné klapání podpatků - "Kdo to sem zrovna teď musí lézt?"
Z chodby se přihnala uzardělá pokladní, šermovala rukama a vykřikovala, že to tedy ne - opravdu ne!! A jestli máme povolení?!? Povolení jsme pochopitelně neměly, tak jsem se slušně omluvila, tyly sbalila do baťohu a pokračovaly jsme v prohlídce sálů. "Jak to ta ženská mohla čuchat, že fotím? Pokladna je o několik místností dál…" Odpovědi se mi dostalo při pohledu vzhůru - od stropu na nás civěla bezpečnostní kamera. Dost drzost, vybalit si fidlátka přímo pod ní… :) Pokračovaly jsme v prohlídce a já fotila už jen "normálně". Za chvíli tu ženská byla zas a trvala na svém, že nemám fotografovat… No tak dobře, když jinak nedáte… Teprve při odchodu jsem si ve vstupních prostorách všimla velké cedule s přeškrtnutým fotoaparátem - nějak jsem si jí nevšimla, či co… :)
A následně jsem musela konstatovat, že focení je zakázáno ve všech vilách. Nutno přiznat, že povětšinou jsou hlídači laxní, takže jsem se vždy rozhlédla, jestli zrovna nestojím v zorném poli nějaké kamery, a fotografovala vesele. Vždyť by to byla věčná škoda, nepřívézt domů tak krásné obrázkové vzpomínky!
Pro ilustraci připojuji zmíněnou fotografii z vily Emo, která ale vůbec není
taková, jaká by mohla být, kdyby mne paní pokladní nechala v klidu tvořit…
V městečku Piazzola sul Brenta jsme se nachomýtly v době, kdy byl v plném běhu bleší trh, který zabral celé rozlehlé nádvoří před Vilou Contarini a další přilehlé ulice. Atmosféra lidského hemžení velmi příjemně dokreslila zážitek z návštěvy této vily, která má sice "vila" v názvu, ale ve skutečnosti to je spíš zámeček. Prohlídka interiéru je zde možná pouze v určité hodiny a ve skupině s průvodcem. Tento způsob nám s Klárou hrubě nevyhovoval, ale když nebylo zbytí… Takže jsme se připojily k početné skupině Italů, které již omrzel jarmark, a společně jsme následovali průvodkyni, která dle dikce a způsobu, jakým modulovala svůj hlasový projev, byla určitě zneuznaná a opakovaně odmítnutá adeptka herecké akademie. Dámě, která si odborný výklad spletla se scénickým melodramatickým vystoupením, velmi úspěšně sekundovaly hlídačky, které jsme s Klárou vzápětí přejmenovaly na bachařky.
Byly to báby princmetálové, zapšklé, které měly jediný cíl: buzerovat kreativní fotografující návštěvníky :) Důkazem mé mrštnosti a vynalézavosti jsoucež fotografie z interiéru, najmě pak ze štukované "parádní místnosti", kde se - dle sdělení dramatické umělkyně - natáčel nejeden americký film … "Ale nechtějte vědět, kolik za pronájem této vzácné lokace filmaři museli zaplatit… hihi"
A na závěr vložím svou osobní "srdeční záležitost" z tohoto výletu. Pochopitelně jde o velmi subjektivní věc - zážitek a vzpomínka se vždy odvíjí od konkrétní situace a souvislostí, v jakých se setkání s určitou lokalitou odehrávalo. Dovedu si představit, že kdybychom k vilám, o kterých nyní píši, přijely za sychravého pošmourna, nebo naopak v prašném poledním vedru a ocitly se v návalu turistů, byl by výsledný dojem naprosto odlišný. Stalo se však, že jsme do městečka Lugo Vicentino, kde se ve svažitém terénu s krásným výhledem do kraje ve vzájemném těsném sousedství nacházejí dvě vily: Villa Godi Malinverni a Villa Piovene, přijely až večer, kdy stavby i park byly pozlaceny zapadajícím sluncem a kdy poslední návštěvníci už dávno seděli u večeře. Byl to pro nás obě úžasný zážitek - a řečeno spolu s Járou Cimrmanem "taková hezká tečka za tím naším výletem".
|
