Svatá země po čtyřech letech - hodně se toho změnilo.
 Stalo se, že nám těsně před tím, než jsme stačili uskutečnit zimní cestu do Marakéše, zrušili charterové lety do marockého Agadiru, a tudíž jsme byli nuceni plánovaný výlet zrušit. Nechtěli-li jsme zůstat sedět doma za pecí, museli jsme zvolit nový cíl cesty.
Zastesklo se nám po Zemi zaslíbené, a tak jsme s Jirkou rychle zvolili novou alternativu toho, jak a kde strávit Silvestra roku 2002. Pravda, okruh našich nejbližších lomil rukama, okruh těch vzdálenějších si ťukal na čelo, ale na podobné reakce v souvislosti s našimi cestami jsme si už zvykli.
Odlétali jsme na Štěpána a vrátili jsme se 3. ledna 2003, takže žádná dlouhá doba to nebyla, ale stihli jsme navštívit mnohá místa nám důvěrně známá z dřívějších cest a porovnat, jak to tam vypadalo dříve a nyní, ale i poznat lokality, kde jsme dosud nebyli.
Opět jsme si vypůjčili auto na Ben Gurionově letišti, opět - a tentokrát více - jsme měli nahnáno, když jsme se na palestinských územích pohybovali ve voze s židovskou poznávací značkou. Zpočátku jsme si říkali, že nepropadneme panice, posléze jsme ale trochu znejistěli...
Poté, co jsme se vrátili z prohlídky Kidrónského údolí v arabské části Jeruzaléma, jsme shledali svůj vůz obklopený hloučkem Palestinců. Bylo to na malém parkovišti u paty Olivetské hory, nedaleko Baziliky národů, kde jsme tehdy před pěti léty neměli šanci zaparkovat, protože se tu tísnil jeden turistický autobus vedle druhého a poslední místečka mezi nimi zabírala vypůjčená auta a taxíky. Tentokrát jsme tu zastavili velmi pohodlně, protože jsme byli jediní.
Slavné Kidrónské údolí se táhne pod jeruzalémskými hradbami. Nacházejí se v něm hrobky proroků, mezi nimiž svým trychtýřovitým tvarem vyniká hrobka Absolónova.
Když jsme se nyní vrátili od Absolónovy hrobky, z liduprázdného a turistůprostého Kidrónského údolí, Jirka zvedl kapotu a zběžně prohlédl motor. V první chvíli jsem nechápala, o co jde, ale vzápětí jsem se zorientovala. S trochu křečovitými úsměvy jsme nasedli do auta. Nahlas nikdo z nás čtyř spolucestujících nic nevyslovil, ale všichni jsme mysleli na stejnou věc. Do auta jsme nastoupili všichni, přeci v tom Jirku nenecháme samotného… Poté, co otočil klíčkem, motor normálně naskočil a neozvala se žádná detonace, jsme se všichni s velkým ulehčením rozesmáli. Napříště už jsme ale raději na palestinských územích auto bez dozoru nenechávali…
Hodně se toho v Jeruzalémě a celém Izraeli od naší poslední návštěvy v roce 1999 změnilo. Aby taky ne…
Tato nádherná země, která má nezanedbatelné příjmy právě z turistického ruchu a kde je většina restauratérů, hoteliérů a obchodníčků prodávajících suvenýry odkázaná právě jen na cizí návštěvníky, nyní v tomto ohledu velmi strádá. Místa, kde jsme se dříve stěží prodírali zástupy výletníků, jsou nyní liduprázdná. Na Masadu, slavnou pevnost na nepřístupné skále nad Mrtvým mořem vede lanovka. Nedávno zde postavili úplně nové návštěvnické centrum a lanovou dráhu inovovali, protože staré kabiny nebyly schopné pojmout nápory turistů a tvořily se tu několikahodinové fronty. Dobře si je pamatujeme odminula. Tentokrát jsme museli čekat, až bude celá hodina, kdy jezdí lanovka s hrstkou lidí nahoru a dolů, protože kyvadlový provoz by byl velmi ztrátový.
Nutno ale zdůraznit a podtrhnout, že i v této pohnuté době, kdy je cestovní ruch odsunut až na zadní místo po veškerých vojensko-politických problémech, jsou všechny archeologické lokality otevřené a přístupné, otevírací doba je přesně dodržována a návštěvnická centra fungují, byť se nám opakovaně stalo, že jsme byli v té které lokalitě zcela osamoceni.
Opuštěný archeologický areál na proslulém pahorku Har Megido, místě v minulosti tolik sužovaném válkami, že se podle Bible má stát dějištěm posledního boje mezi dobrem a zlem. V obecném povědomí je spíše jeho upravený název - Armagedon.
V Jeruzalémě samotném jsme si při dřívějších návštěvách navykli chodit na večeři do malebné uličky Rivlin, nedaleko městské radnice. Když jsme se sem tentokrát vypravili, shledali jsme z těch původních zhruba pětadvaceti hospůdek, restaurací a kavárniček otevřené všehovšudy dvě. Ostatní zkrachovaly. Jednak zmizeli turisté, jednak sem přestali nechodit i místní, kteří se snaží vyhýbat prostorám, kde se schází více lidí.
Výrazně se přiostřily bezpečnostní prohlídky. Nejen na letišti, které je tím pověstné. Zde sice náš vstupní ústní pohovor nebyl o moc přísnější, než byly ty minulé, v dřívějších reportážích již popisované, ale zlepšilo se technické vybavení. Byly zde instalovány ty nejmodernější rentgeny, což jsem posléze poznala na vlastní kůži, přesněji řečeno na vlastních negativech. Dosud se mi nestalo, že by mi je letištní rentgen poškodil - v Tel Avivu ano. Moderní detektor zjistil v mém zavazadle cosi podezřelého - filmy jsem měla ve speciálním ochranném olověném vaku, a tak zesílil záření, aby se dal obsah pytle identifikovat. To se sice asi zdařilo, ale za cenu poškození filmů. Bylo to poslední zrnko na misce vah rozhodování nákupu digitálního fotoaparátu...
Velmi se změnila i bezpečnostní situace v každodenním životě Jeruzaléma. U vchodu do každého supermarketu (ale i obyčejné samoobsluhy) stojí ozbrojená hlídka, která zákazníka vpustí dovnitř teprve poté, co zkontrolovala obsah jeho tašek. Podobně se děje na všech autobusových zastávkách. Všechny jsou nyní nově obehnány zábradlím a do prostoru, kde se čeká na příjezd autobusu, vás službu mající voják vpustí teprve po důkladné prohlídce. Neexistuje, aby palestinská auta volně projížděla tak jako dříve z palestinské do židovské části Jeruzaléma. Okružní komunikace kolem starobylých hradeb, dříve přeplněná dopravní tepna, je nyní zatarasena. Funkční je jediný pruh a tím smějí pokračovat jen vozy se židovskou poznávací značku. Ty palestinské se otáčejí a vracejí zpět. Naproti tomu zase Palestinci zcela uzavřeli "svou" Chrámovou horu, pahorek Moriah, a tak jsme tentokráte nebyli vpuštěni k nádhernému Skalnímu chrámu a nezbylo nám, než vzpomínat.
Jinak ale mystický Jeruzalém neztratil nic ze svého kouzla. Opět jsme byli jako omámeni zvláštní atmosférou tohoto úžasného města. Musím říci, že jsme při pobytu zde neprožívali žádný zvláštní pocit nebezpečí či ohrožení. Sice jsme si dobře uvědomovali, že situace kolem je napjatá, zvláště v porovnání s pocity, které jsme zde měli při dřívějších návštěvách, ale lidé se k nám chovali veskrze přátelsky. Byli posmutnělí a všichni, jak řadoví Židé, tak Palestinci si uvědomovali, že současný stav přináší jen a jen škodu pro obyčejné obyvatele. Když jsme se vyptávali, jaké vidí možné řešení, tak říkali: "Vyjednávání a zase vyjednávání - nějakého výsledku lze dosáhnout pouze dialogem. Situaci vyhrocují pouze malé skupinky extremistů na obou stranách a doplácejí na to obyčejní lidé, kterým se tu v dobách klidu žilo dobře."
V Izraeli žijí těsně vedle sebe dvě zcela odlišné etnické skupiny s diametrálně odlišným náboženstvím, kulturou, zvyky a názory. Nějakou dobu jejich soužití jakž takž fungovalo...
Z Jeruzaléma jsme vyrazili nahoru, ke Genezaretskému jezeru. Tentokrát jsme v žádném případě nemohli použít silnici vedoucí podél západního břehu Jordánu, po níž jsme již při své minulé návštěvě projeli s poněkud intenzivněji tlukoucím srdcem. Jeli jsme tedy obloukem, výhradně po židovských územích. Navštívili jsme nejen židovskou Caesareu a Tiberias, archeologické areály Bet Shean a Har Megido, ale i arabské Akko. Velmi mile nás překvapilo, že ve většině archeologických lokalit i v této pohnuté době probíhaly čilé rekonstrukční práce. Velmi byla zvelebena nejen Masada, ale pracovalo se v Bet Sheanu i v Caesaree. Možná k tomu přispěla i okolnost, že jsme sem tentokrát zavítali v zimním období, kdy je klima pro archeology příznivé a mohou pracovat aniž by je trápil letní sluneční žár.
Jinak tomu ale bylo v palestinském Akku. Kdo četl naši první knihu, tak si možná pamatuje, že jsme popisovali, jak v tamním křižáckém hradě probíhají čilé rekonstrukční práce, jak se zde historie tak trochu šidila tím, že křížové klenby johanitských sálů byly usazovány na ocelové nosníky a jak se nám to s Jirkou moc nelíbilo. Napsala jsem tehdy, že jsem tuze zvědavá, jak to všechno bude vypadat, dostaneme-li se do Akka za pár let.
Dostali jsme se tam za pár let. Křižácká pevnost byla nepřístupná, kovaná brána, kterou jsme tehdy vstupovali do areálu, byla zrezivělá a chodníček zarostlý kopřivami…
Silvestra jsme strávili ve velkém poklidu. V samoobsluze jsme si koupili víno a v našem přechodném útočišti - ve venkovském domku v kopcích pár kilometrů za městem Tiberias - jsme si v disponibilní "kichinette" uvařili košer večeři, zapili to vínem a zmoženi celodenním chozením jsme trochu nedopatřením usnuli ještě před půlnocí.
Na Nový rok se nám povedl docela zajímavý přehmat. Před cestou do Izraele, kterou každý krom nás považoval za extrémně nebezpečnou a zrazoval nás od ní, jsme si předsevzali, že nebudeme zbytečně riskovat (což ostatně činíme vždy).
Stalo se ale, že jsem cestou do Bet Sheanu ostatním předčítala příběh o Herodovi a Salomé, který se váže k nedalekému městu Tiberias, a tím pádem jsem na chvíli přestala sledovat mapu. Zanedlouho nás ostnaté dráty, vojenské pozorovatelny a nápisy "DANGER MINES" upozornily na to, že asi nejedeme zcela správně. Vzápětí jsme konstatovali, že jsme skutečně sjeli ze správného směru a míříme na Golanské výšiny. "No a co, když už jsme tady, tak se tam podíváme, ne?" usoudil Jirka - a jeli jsme. Krajina rámovaná ploty s ostnatými dráty nepůsobila nikterak povzbudivě, a tak i když jsme si nepřipadali nikterak ohroženi, poté, co jsme dorazili až k samým jordánským hranicím, jsme se porozhlédli ve výletním centru Hamat Gader s horkými prameny, lázněmi a zoologickou zahradou, a vrátili se zpět na svou původní trasu.
Mám-li to shrnout, Izrael nás nezklamal. Opět na nás dýchla a hluboce zapůsobila úžasná atmosféra této biblické země. Bylo nám smutno z absence návštěvníků a ze situace prostých obyvatel.
Poté, co jsme při svých dvou dřívějších návštěvách navštívili většinu hlavních lákadel a turistických "highlights", jsme tentokrát měli čas i na malé libůstky, jako například málo navštěvovaný čedičový Korazim či v útrobách kibucu skrytou slavnou mozaiku synagogy Bet Alfa.
V Izraeli jsme si ani v současné napjaté atmosféře nepřipadali nikterak ohroženi na zdraví či na životě, ale jsme daleci toho, abychom podobnou cestu nyní (zvláště nyní…) někomu doporučovali.
A na závěr několik fotek coby brouk do hlavy pro
ty, kteří uvažují o výletu do Izraele:
Vykopávky v Bet Sheanu. Město se ve starověku nazývalo Skythopolis a patřilo do "dekapole", tzn. mezi deset nezávislých městských států požívajících v antice výsadní postavení a zvláštní práva.
Krásně vyzdobený interiér Bílé mešity v Akku, kde se k bezvěrcům (na rozdíl od jeruzalémských muslimských svatostánků) chovají velmi přívětivě a vstřícně a tolerují fotografování.
Korazim (Chorazin) se nachází při severním konci Genezaretského jezera a byly zde nalezeny pozůstatky rozměrné synagogy ze 3. století po Kristu vystavěné z tmavého čediče.
Mozaika se zvěrokruhem aneb chvála digitální fotografie - fotka byla zhotovena v šikmém úhlu zboku, světlo umělé, takže vše žluté, podlaha zaprášená, takže barvy mdlé... a hle, co vzniklo! ... (tisknu tímto ruku vedení firmy Adobe). Synagoga Bet Alfa stojí v podhůří Gilboa nějakých 60 kilometrů jižně od Nazaretu a proslavila se nádherně zachovalou podlahovou mozaikou ze 6. století po Kristu.
|
