úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Jemen - země, která nás dostala.

Kdyby se mne někdo před rokem zeptal, kde leží Jemen a co o něm vím, tak bych asi horko těžko lovila v koutech své paměti nějaké informace. Stalo se ale, že se nám s Jirkou dostal do ruky katalog jedné pražské cestovní kanceláře, v jejíž nabídce byla mimo jiné i tato arabská země. Barevné fotografie zachycující zelené hory s terasovitými políčky a zvláštním způsobem zdobené stavby nás nadchly do té míry, že jsme se rozhodli vypravit se tam. Záhy jsme ale zjistili, že to nebude jen tak…
    Po Jemenu je v současnosti prakticky nemožné pohybovat se individuálně, jedinou možností je stát se účastníkem organizovaného zájezdu, což zrovna není naše hobby. Nakonec to dopadlo tak, že nám byl "zájezd", jehož jedinými účastníky jsme byli my dva, ušit dle našich požadavků na míru a my jsme po Jemenu jezdili v džípu se šoférem a průvodcem dle námi předem určeného plánu.
    Pochopitelně jsme se před odjezdem snažili sehnat co nejvíce informací o cílové zemi. Krom cizojazyčných průvodců jsme čerpali i z internetu a nemohli jsme nenarazit na informace o častých únosech turistů, které, zdálo by se, téměř patří k místnímu folklóru. Příslušníci malých kmenů, které dosud nerespektují oficiální vládu, přepadají turisty a dělají z nich rukojmí, aby při následném vyjednávání s vládou dosáhli splnění svých partikulárních požadavků - tu čtyři traktory, tu zavedení vodovodu do vesnice… Tyto incidenty však v minulosti neskončily vždy dobře, a tak poté, co přišlo před několika roky při přestřelce několik výletníků o život, dramaticky poklesla návštěvnost této země.


Ozbrojence potkáte v Jemenu doslova na každém kroku. Tento voják odpočívá u rozvalin starověké hráze poblíž města Marib. Jeho blaženě netečný výraz se dá vysvětlit vyboulenou tváří, pod níž se skrývá chuchvalec kátu, zdejší nejoblíbenější drogy..

    V době, kdy jsme se na cestu chystali, byl Jemen zařazen Spojenými státy do "osy zla" a zaujímal v tomto ohledu hezké třetí místo hned za Irákem a Íránem. V poslední fázi jsme velmi váhali, zda se vůbec na cestu vydat. Každý, komu jsme odpověděli na otázku, kam se chystáme, nás považoval za blázny a hazardéry. Nakonec onu nejistotu uzavřel Jirka slovy: "Tak pojedeme - snad to stihneme, než to tam Amíci nasypou. A radši už nikomu neříkej, kam se vypravujeme."
    Za tohle rozhodnutí mu ještě dlouho budu vděčná. Poznali jsme zemi, která nás překvapila, ohromila, omámila a naprosto dostala. (Nutno však přiznat, že jen během našeho krátkého pobytu explodovaly v Saná dvě bomby…) Těžko říci několika slovy, proč nás Jemen i přesto tak okouzlil. Procestovali jsme již mnohé země arabského světa a všechny měly stejné rysy: vyprahlé pouště a polopouště, tu a tam oáza, palmy, fíky, opuncie, charakteristické stavby - bílé krychličky s kopulkami a nějaký ten minaret, občas hrad, občas antické rozvaliny. Ale ten Jemen… Je to země ležící na samém jihu Arabského poloostrova, s vysokými pohořími ve své západní části a pouští na východě. Skutečnost, že se jedná o monzunovou oblast, kdy se dešťové mraky zastavují na horských úbočích a přinášejí vláhu na terasovitá políčka, činí z velké části Jemenu oblast nesmírně úrodnou a prosperující. Tomu odpovídá i do dávných dob sahající slavná historie. Dnešní Jemen, dříve nazývaný "Arabia felix" - "Šťastná Arábie", byl kdysi součástí Království Sábského a byl výchozím bodem proslulé kadidlové cesty.


Terasovitá políčka umístěná vysoko v jemenských horách.

    Není divu, že o tuto bohatou a úrodnou oblast byly v průběhu staletí sváděny boje, a tak se Jemen stal místem střetu lidí rozličných etnik s odlišným kulturním a náboženským zázemím. K tomu přistupující přírodní rozmanitost zapříčiněná členitým reliéfem tvoří z Jemenu zemi nesmírně pestrou a různorodou. Díky velmi konzervativnímu postoji posledního vládnoucího imáma zůstal Jemen dodnes téměř nedotčen moderní kulturou, a tak se zde i dnes cestovatel setká se zemí (řečeno slovy Lonely Planet) "zapouzdřeného středověku".


Dodnes v Jemenu běžně používaný lis na olej poháněný velbloudem.

     Náš úplně první dotyk s Jemenem byl však poněkud rozpačitý. Nemilé zkušenosti prvních hodin nám ale plně vynahradily další, zaplať Bůh (respektive Alláh), krásné a bezproblémové dny. Při výstupu z letadla na lince Dubaj - Saná se k nám přitočil mladý muž a k našemu údivu nás oslovil česky. V tomto letadle již vymizeli prakticky všichni Evropané a paluba byla zaplněna snědými chlapíky v dlouhých suknicích se zdobenými opasky, kteří seděli povětšinou s nohama zkříženýma pod sebou, louskali oříšky a slupky házeli na zem. Onen na krátko ostříhaný svalnatý Čech se nás se zájmem zeptal, kde se tu bereme a jestli letíme za dobrodružstvím. Když jsme nadšeně přitakali, tak se po nás útrpně podíval a sdělil nám, že on je tu služebně již poněkolikáté a nikdy se nemůže dočkat, až zase nastoupí do letadla zpět. Trochu nám poklesla čelist a začali jsme se vyptávat proč… Pán byl ale na informace skoupý a jen lakonicky pronesl: "To uvidíte…" Působil velmi tajemně, řekl, že sem jede služebně jen na nezbytnou dobu "dát to do pořádku" a jen se nás poptal, zda máme "silné léky" na průjmy, načež nás ujistil, že to tady probíhá hrozně a že "to stejně dostaneme". "No, jako začátek to není moc povzbudivý - tipovala bych ho na Komorousovo bratrance," pokusila jsem se o humor, ale pravda je, že jsme z něj byli trošku přepadlí a první dva dny jsme v obavách z těch hrozných nemocí skoro nejedli…

Mešita Al Ašrafía ve městě Taiz.
      Hned vzápětí jsme dostali další malý životní šťouchanec, kdy jsme byli poprvé v životě nuceni vytáhnout z fotoaparátu film a odevzdat ho autoritě. Na letiště v Saná jsme přiletěli za kuropění a během dopoledne jsme měli hned pokračovat vnitrostátní linkou do vádí Hadramaut. Vadilo nám, že zde musíme strávit několik hodin, ale jak se vzápětí ukázalo, tato časová rezerva byla velmi dobrá. Ihned po příletu nám totiž asi na dvě hodiny zabavili pasy a našemu zdejšímu průvodci, který na nás čekal hned v odbavovací hale, dalo hodně práce a přemlouvání abychom vůbec do Jemenu byli vpuštěni a dostali zpět své doklady, neboť jsme měli íránská víza. To se úředníkům nelíbilo. "Jak to, já myslela, že jste s Íránem kamarádi?" ptala jsem se Mašudího, našeho průvodce, který jako jeden z mála lidí na letišti mluvil anglicky. "No, někteří Íránci jsou dobří, ale někteří
nejsou…" zněla podrobná odpověď. Nakonec nám tedy pasy vrátili. Po další hodině čekání v ne zcela vábných prostorách mezinárodního letiště jsme se s Jirkou vydali ven před budovu a v malém parčíku si vyfotografovali několik cizokrajných květinek. Samozřejmě, že jsme vzbudili pozornost, vzápětí k nám přišel jakýsi hlídač, něco začal vykládat a ukazoval na foťáky. My jsme se mile usmívali a ukazovali na kytky. Chlapíka to evidentně neuspokojilo a zavolal jakési uniformované ozbrojence. To už nás trochu přešel humor. Jelikož nikdo nikomu nerozuměl, tak nás eskortovali k našemu průvodci, který mezitím klimbal v odbavovací hale. "Říkají, že jste fotografovali letištní věž a to že je zakázané," přeložil nám. "Věž jsme nefotili, jenom kytky v parčíku," snažili jsme se vysvětlit. "Chtějí ten film." Vysvětlovala jsem, že mám filmů málo a že se mi tohle ještě nikdy nikde nestalo a že to od nich tedy není hezké… "Neprotestujte a dejte jim ten film," uzavřel klidně a rozhodně mé výlevy Mašudí. Tehdy jsem poznala, že se tady budeme přeci jen muset chovat jinak, než jsme zvyklí.
    Nadále jsme tedy plně respektovali veškeré pokyny, přání i zákazy. Vyplatilo se nám to - během celé další cesty jsme již podobné komplikace neměli. Bez potíží nám bylo například dopřáno vstoupit a fotografovat jen jedinou mešitu v Jemenu, a to ve městě Taiz.