Názorná encyklopedie rostlinopisu.
 Ještě než jsme vůbec pojali úmysl do Jemenu jet, měli jsme za to, že tato země bude po stránce geografické a krajinomalebné patřit do standardu, na který jsme z arabských zemí zvyklí. To znamená suchopár s rozlehlými kamenitými planinami, sem tam skalnaté kopce, sem tam oáza… Po nastudování dostupné literatury jsme zjistili, že to bude asi trochu jinak, ale skutečnost viděná na vlastní oči zcela předčila naše očekávání.
V západní části země jsou vysoká dramatická pohoří s bohatou vegetací a kupodivu velmi dobře přístupná i líným turistům v autě. Tak, jak politicky nestabilní Jemen v průběhu své moderní historie koketoval s různými velmocemi, které si tuto bohatou zemi chtěly podmanit, či alespoň ji ovlivňovat, byl jimi hýčkán v podobě nemalých investic. A tak nám náš průvodce ukazoval, že tuto krkolomnou asfaltku vybudovali Číňané, támhletu Němci a tuto přehradu financoval saudskoarabský šejk… Jemen nakonec zůstal svůj, aniž by se nechal výrazněji ovlivňovat některou z velmocí, ale silnice tu zůstaly.
Že by to byla papája?
|
|
Ve dvouapůl až třítisícových výškách jsou v Jemenu vybudovány opevněné kamené vesnice s okolím posetým mozaikami terasovitých políček. Tyto rozsáhlé oblasti se jeví jako ráj pro trekking a také že jsme zde tu a onde potkávali mladé Evropany s batohy na zádech a obličeji spálenými od slunce.
Když jsme opustili hlavní město Saná, umístěné na náhorní plošině ve výšce 2350m, po silnici vedoucí směrem na západ k Rudému moři, klesli jsme nejprve dolů ke zhruba 1700m, abychom vzápětí šplhali neuvěřitelně klikatými serpentinami (dle Jirkovy charakteristiky "Matějská zadarmo") do srdce pohoří Haráz s třítisícovými vrcholky. Odtud se poté klesá dolů, podél vádí Daján k Rudému moři. Během této několikahodinové cesty se užaslému Středoevropanovi před očima odehrává neuvěřitelné divadlo střídajících se vegetačních |
pásů od zakrslých horských keřů po tropické rostliny fantastických tvarů. Jelikož nejsme žádní botanici, tak jsme jen oněměle zírali na všechny ty stromy a keře, jejichž některé plody se u nás prodávají jako exotické ovoce - nejen obyčejné banány, ale i mango, papája, avokádo a kdovíco ještě.
Byli jsme jako u vytržení, pobíhali od stromu ke stromu, od rostliny k rostlině a fotografovali. Asi bychom se tu zdrželi až do úplného vybití baterií ve fotoaparátech, kdyby nás nepotkala nepříjemná událost. Tu zmiňuji jen pro zajímavou reakci našeho řidiče. Nenasytně se snažíce o lepší a ještě lepší fotografický záběr, jsme se s Jirkou vydali do strmého srázu, protože jsem, já blbec, nahoře zahlédla Mašumím avízovaný zvláštní "lahvový strom". Vylezli jsme nahoru a pořídili fotky k naprosté spokojenosti, avšak ve chvíli, kdy Jirka slézal z kamenného tarasu, na který se vydrápal, aby mohl vyfotit detaily květů, se uvolnil balvan a než se odkulil dolů do prázdna, tak mi spadl na obě nohy.
Rána to byla hrozná, zatmělo se mi před očima a chvíli jsem se na zemi svíjela bolestí. S Jirkovou pomocí jsem se dobelhala dolů a v autě začala shledávat škody na zdraví. Oba nárty jsem měla silně zhmožděné. Až na povrchové oděrky jsem naštěstí neměla vážněji porušenou kůži, což by s sebou v této oblasti neslo nebezpečí infekce, ale zřetelně jsem cítila a dokonce i viděla, jak se mi na obou nohách zvedají boule podkožního krvácení. Jirka vytáhl z kufru elastické obinadlo a já, pamětliva rad svého tatínka, starého praktika, jsem se začala shánět po něčem tvrdém a plochém, čím bych krvácení stlačila. Při této akci Mašudí taktně vyšel z auta ven zapálit si cigaretu, předtím mi však ještě stačil poradit, ať si na to dám zubní pastu, to prý zaručeně pomáhá. U řidiče však zvítězila zvědavost, zůstal v autě a po očku pokukoval, co se děje.
Nepodezírám ho, že chtěl vidět bělošku s vyhrnutýma kalhotama, byl to slušný mladík a bylo vidět, že je mu to celé upřímně líto. Ve chvíli, kdy ale Jirka vytáhl z peněženky českou kovovou dvacetikorunu a já si ji pomocí obinadla fixovala k ráně, vykulil nevěřícně oči. Trochu jsme se snažili mu to vysvětlit, ale je nám jasné, že později doma bavil celé široké příbuzenstvo historkou o šamanských praktikách těch podivných Evropanů. Vše naštěstí dobře dopadlo, krvácení se podařilo zastavit a druhý den ráno už jsem obstojně pajdala za dalšími dobrodružstvími.
Tento strom se prý jmenuje "lahvový" - "Flaschenbaum" díky kónickému tvaru svého kmene. Nás ale více zaujaly jeho nádherné květy, což mne málem připravilo o nohy…
Pro Jemen jsou ale charakteristické hlavně dvě rostliny: jednak světoznámá a všeobecně rozšířená káva, jednak téměř neznámý a s malými výjimkami prakticky jen na jemenské území omezený kát. I když je káva "moka" známým pojmem, tak ne každý ví, že její název pochází
Hrdý majitel kávové plantáže
|
|
od stejnojmenného jemenského přístavu (Al Makcha) a že Jemen je jakousi pravlastí kávy. Až do té doby, kdy odsud byly někdy počátkem 17. století rostlinky kávy propašovány ven, na Cejlon a Jávu a posléze do latinské Ameriky, měl Jemen na vývoz této plodiny monopol. Káva se zde pěstuje ještě i nyní, ale dávno již ne v takovém rozsahu, jak tomu bylo v jejím zlatém období.
Dnes je ale jemenskou národní rostlinou kát. Jde o stálezelený keř, který zcela ovládá rytmus života Jemenců. Žvýkání listů této drogy s povzbuzujícími účinky se každý den odpoledne oddávají téměř všichni, a tak ve druhé půli dne potkáváte na ulicích, v obchodech a v kancelářích (jsou-li tyto vůbec otevřeny) jen spokojeně vypadající lidi s rozzářenýma očima a tváří vzdouvající se nad zelenou rozžvýkanou hmotou. |
Kát musí být čerstvý, a tak se po něm zájemci začnou shánět až kolem poledního. Prodává se všude - u silnice, na tržišti, prostě na každém rohu. Nejžádanější, ale také nejdražší jsou malé šťavnaté mladé lístečky. Ty se prodávají již vytříděné v menších svazečcích nebo pytlíkách. Jinak lze také koupit celou větvičku. Majetnější kupec si pak otrhá mladé lístky a těmi zbylými staršími ještě podaruje chudého. Zpočátku jsem si myslela, že kát se požvýká a vyplivne a pak si dotyčný zase vezme další dávku, kterou opět vyplivne. Nikoliv. Žvýkač kátu jednotlivé lístečky postupně otrhává, rozžvýkává a vkládá pod tvář, stále otrhává další a další a přidává je k ostatním. Nic nevyplivuje. To trvá několik hodin. Kát se začíná žvýkat kolem druhé, třetí hodiny odpolední a ústa se vyprazdňují až k večeři, takže si dovedete představit, jak moc má každý tu tvář nafouklou.
Před odjezdem do Jemenu jsme si přečetli, že v této zemi v době žvýkání kátu nikdo nic nedělá, nepracuje se a veškerá činnost je paralyzovaná. Musím ale napsat, že v průběhu našeho výletu nás žvýkání kátu nikterak neomezovalo. Všichni byli k dispozici, pravda poněkud vláčnější, ale usmívali se a fungovali. Náš řidič žvýkal pravidelně každý den, ale řídil stále dobře. Mašudí si naštěstí dával jen ob den. Prý kvůli podlomenému zdraví…? Poté, co nás při řeči několikrát zeleně poprskal a stejně mu nebylo rozumět, jsme od něj v době, kdy "kátoval", již raději nevyžadovali výklad a pro jistotu jsme se ani na nic neptali.
Obrázek typický pro každodenní jemenské odpoledne.
Polehávající spokojený muž s boulí kátu pod tváří.
|
