Starověký Baalbek, t.č. hlavní stan Hizballáhu…
 Z Aanjaru jsme se vydali na severovýchod hlavní asfaltkou vedoucí podélně příkopovou propadlinou nazývanou "údolí Bekaa". Tento náhorní prostor byl již od starověku díky příznivým klimatickým podmínkám vždy velmi úrodný. V době antiky, kdy byly okolní horské svahy porostlé proslulými cedry, které zadržovaly dostatek vláhy, bylo údolí Bekaa jednou z obilnic Říma. Podmínky pro zemědělství se v průběhu staletí poněkud zhoršily, ale dosud se zde velmi daří vinné révě. V severní části údolí Bekaa byly v době občanské války rozsáhlé plantáže konopí, jež bylo až do nedávné doby jedním z nejznámějších libanonských vývozních artiklů. To však již patří minulosti a zemědělci z údolí Bekaa vyměnili tuto rostlinu za jiné, prospěšnější plodiny.
Údolí Bekaa má ale ještě jedno důležité specifikum, jež není pro turisty moc příjemné. Je totiž sídlem výcvikových táborů Hizballáhu a dalších teroristických skupin. Slavný Baalbek, cíl naší další cesty, je považován za hlavní stan Hizballáhu a byl až do poloviny 90. let pro cizince absolutně nepřístupným. My sami jsme touto oblastí projeli naštěstí bez komplikací. Nutno však zdůraznit, že jsme zde byli kontrolováni na silničních vojenských stanovištích, jejichž četnost byla dosti zarážející ve srovnání s tím, na co jsme byli zvyklí z jiných oblastí. Divoké vzezření vojáků zahalených do arabských šátků, kteří měli hruď křížem přepásanou nábojovými pásy po způsobu desperádů z dobrodružných filmů, a četné podobizny ajatolláha Chomejního nás nenechaly na pochybách, že zvěsti o teroristickém podhoubí v údolí Bekaa nejsou báchorkami. Chovali jsme se proto hezky pokorně a vždy způsobně čekali, až nám voják jednoznačně dá najevo, že můžeme pokračovat v jízdě.
Úrodné údolí Bekaa je sevřené z jedné strany pohořím Libanon, ze strany druhé Antilibanonem a na první pohled vypadá mírumilovně…
V severní části údolí Bekaa leží Baalbek - "Sluneční město", nejdůležitější archeologická lokalita Libanonu, již někteří považují za nejvýznamnější římský chrámový komplex celého Blízkého východu. Baalbek se kdysi těšil pověsti magického místa a byl vyhledávaným kultovním cílem, navštěvovaným zástupy poutníků.
Má se za to, že uctívání zdejších božstev s sebou neslo i kruté posvátné obřady s krvavými obětmi zvířecími i lidskými. Ostatně o tom svědčí i zápisy na starých hliněných tabulkách. Situace se změnila poté, co oblastí táhl se svými vojsky Pompeius. Ten byl zdejšími božstvy a ponurými praktikami při jejich uctívání velmi popuzen, a tak jim učinil přítrž. O několik let později zde Julius Caesar založil novou kolonii, pojmenoval ji po své dceři Julii a započal s mohutnými stavebními úpravami ve městě, jež se mezitím stalo hlavním městem "římské Sýrie". Rekonstrukce chrámů byla velkorysým podnikem - byl to tah spíše politický, než náboženský. Stavba chrámů v gigantickém měřítku měla upevnit pozici pohanských náboženství v době, kdy začal sílit vliv nově vzniklého křesťanství. Běh dějin nebylo však možné zvrátit, a tak v době panování císaře Theodosia, kdy již i v této oblasti získalo křesťanství vrch, byly baalbecké chrámy přebudovány na křesťanské baziliky. A tak byly ohromné pohanské monumenty částečně rozebrány a poničeny ještě předtím, než mohly být úplně dokončeny. Není jistě bez zajímavosti, že osm sloupů z růžové žuly, jež pocházejí původně z Baalbeku, dnes zdobí chrám Hagia Sofia v Istanbulu. Od té doby se datuje začátek úpadku Baalbeku, znásobený několika zemětřeseními a skutečností, že po ovládnutí území Araby byl chrámový okrsek přeměněn na vojenskou pevnost.
Celkový pohled na hlavní část baalbeckých vykopávek.
Archeologický areál staré Heliopole se nachází poblíž centra současného arabského města Baalbeku a vévodí mu pozůstatky dvou hlavních chrámů.
Prvním je chrám nesoucí název boha vína Bakcha, ale ve skutečnosti prý zasvěcený bohyni lásky, plodnosti a božské matce Venuši - Astarte. Tato nesrovnalost však nic nemění na skutečnosti, že se údajně jedná o nejkrásněji vyzdobený římský chrám, který se nám dochoval do dnešních dnů. Byl dokončen v roce 150 po Kristu a říkalo se mu "malý chrám". To je sice pochopitelné vzhledem k sousedství druhého, obřího Jupiterova chrámu, ale paradoxní, uvědomíme-li si, že je větší než athénský Parthenon.
Na rozdíl od předchozího se z chrámu Jupitera - Baala zachovalo jen minimum, ale i to dovoluje návštěvníkovi udělat si představu o neuvěřitelných rozměrech této stavby. Svatyně se rozkládala na uměle vytvořené terase 300 metrů dlouhé, v jejíchž základech jsou |
|
Nejpozoruhodnější částí Bakchova chrámu a zároveň symbolem celého Baalbeku je hlavní portál s propadlou střední částí překladu.
|
megalitické bloky, největší stavební kameny, jež byly kdy na světě použity. Historici si dodnes lámou hlavu s tím, jak byly tyto kvádry přemísťovány.
Obří sloupy Jupiterova chrámu jsou dodnes největší na světě. Jejich rozměry si uvědomíme teprve při porovnání s titěrnou lidskou postavičkou.
|
|
Fasáda chrámu byla lemována 54 sloupy vysokými bezmála 23 metrů, z nichž se šest dochovalo v původní poloze včetně zdobeného architrávu. Není divu, že se traduje pověst o tom, že chrám ve starověku vystavěli obři…
Myslím, že tento poněkud delší historický a polohopisný výklad byl na místě, protože nám dalo dost velkou práci sehnat o Baalbeku vůbec nějaké informace, a domnívám se - aniž bych se chtěla čtenáře dotknout - že znalosti o tomto místě nejsou u nás příliš v povědomí. Tím spíše, že jsme se u hesla "Baalbek" v encyklopedii Diderot, jež u nás nedávno vyšla, dočetli, že se jedná o starověké město v Sýrii.
V Baalbeku jsme se ubytovali v hotelu Palmyra, což byl opravdu silný zážitek. Je to jeden z mála těch blízkovýchodních hotelů, jež přežily z viktoriánských dob a zachovaly se v téměř nezměněné podobě do dneška. Hotel je zhruba 120 let starý a nachází se přímo u ruin. O jeho dávné slávě svědčí původní koloniální vybavení,
|
jež bylo kdysi luxusní, dnes je však po těch létech poněkud méně funkční. Nebyli jsme tu však proto, aby nám tekla horká voda z kohoutku - toho si můžeme ostatně užít doma, aby nám vadila prasklá vana nebo čouhající péro z postele, ale vychutnávali jsme závany starých časů, jež zde čišely naprosto ze všeho - těžkými brokátovými, od molů poznamenanými závěsy počínaje a otočnými porcelánovými vypínači konče. Když během večera již popáté vypadly v celém hotelu pojistky, byli jsme zcela vtaženi do atmosféry detektivek Agathy Christie typu "Vražda na Nilu" a vůbec by nás nepřekvapilo, kdyby se zpoza paravánu vynořil kulaťoučký Hercule Poirot.
Decentní dobové zařízení hotelu Palmyra.
Baalbek navštívil při své cestě po Blízkém východě na přelomu 19. a 20. století německý císař Vilém II. a byl pochopitelně ubytován v tomto hotelu, tehdy jediném široko daleko. Zajímal se o zdejší antické rozvaliny a podařilo se mu získat povolení tureckého sultána k archeologickým pracím. Tím vzbudil zájem evropské veřejnosti o zdejší vykopávky, jež se záhy staly módním cílem tehdejších cestovatelů. V době 1. světové války sídlili v hotelu Němci, zatímco za 2. světové války zde měli hlavní stan Angličané. V hotelu Palmyra pobývali takové osobnosti, jakými byli generál de Gaulle, generál Allenby, španělský král Alfons XIII. a mnozí jiní.
Dlouhou dobu zde trávil Jean Cocteau, francouzský básník, malíř a filmový režisér, a stěny hotelové haly jsou dodnes vyzdobeny originály jeho kreseb. Jelikož jsme byli jedněmi z hrstky hotelových hostů, dostali jsme přiděleno prostorné apartmá a měli jsme tudíž důvod k rozvíjení fantazie a k odhadování, který ze slavných hostí asi spal v naší posteli. Ráno se nám ale už méně zamlouvala skutečnost, že i snídaně zapadala do celkového rámce hotelu. "Jen aby to s tou autenticitou nepřehnali," bručel Jirka, když jsme zjistili, že nám stařičký shrbený číšník, budící dojem, že obsluhoval ještě císaře Viléma, šouravým krokem přinesl nepříliš chutnou kávu, dosti podezřele vypadající džem a úplně tvrdý chléb. "Myslím, že nemusíme dojídat chleba, který tu zbyl ještě po Cocteauovi," prohlásil Jirka a šel ho reklamovat.
|
