úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Mexiko - země mnoha zvláštností, o nichž je dobré vědět předem.

Do Mexika jsme se vypravili za dcerou. Naše křehká 17-ti letá dívenka, která toho do té doby moc samostatně nenacestovala, odjela v rámci studentského výměnného pobytu do Mexika. Dostala na výběr USA, Kanadu a Mexiko. Sama se bez váhání a zcela jednoznačně rozhodla pro třetí ze jmenovaných zemí s odůvodněním, že nepojede tam, co se hrnou všichni ostatní.
   Měla co chtěla - strávila rok v nevelkém mexickém městě, kde byla zcela osamocená spolu s jedinou další Evropankou - studentkou z Rakouska. Velké zastání ale našla ve své mexické hostitelské rodině, která ji od samého začátku přijala za svou. Dcera nás tímto svým rozhodnutím velmi udivila a potěšila. - Ostatně se jen potvrdilo, že jablko nepadá daleko od stromu... K nám domů se náhradou nastěhovala mladá Mexičanka, což je ale jiná historie.
   Takže bylo jasné, že využijeme pobytu dcery a poletíme do Mexika
zkontrolovat nejen ji, ale i Maye, Aztéky a tak vůbec.


Mexiko je daleko a mnohé je tu jinak... Zprvu nás tato mapa světa, kterou jsme zahlédli ve výloze knihkupectví, udivila, ale nakonec jsme se sami sebe ptali, kde vlastně my, Evropané, bereme tu jistotu, že jsme pupek světa..

   Tak, jak jsme již zvyklí, jsme si koupili letenku a objednali auto. V Mexiku jsou poplatky za vypůjčení auta u nadnárodních společností enormně vysoké (později jsme zjistili proč...), a tak jsme tentokrát vstoupili v čilý emailový styk s jakousi soukromou místní půjčovnou, jejíž adresu nám sehnala dcera v místě svého pobytu. Jednání probíhalo jak na perském trhu a nakonec jsme se přeci jen dobrali jakés takés slušné ceny. (Ale pozor: emailová konverzace musela být vedena španělsky!)
   V tomto místě hned upozorním na jedno mexické specifikum, které musí mít individuální turista na paměti. V hromadných zájezdech za vás vše zařídí průvodce, takže to tak nepocítíte, ale kdo cestuje samostatně a potřebuje vyřizovat různé věci, musí počítat s tím, že s angličtinou - ani s jiným světovým jazykem - nepochodí. V Mexiku se mluví španělsky a tečka. (Však je to ostatně také světový jazyk, že?) Takže jsem byla ráda za roční kurz španělštiny, po němž jsem byla schopná to základní vyjednat. Hlavně jsme však nestačili zírat, kolik toho je ten mladý 17-ti letý mozek za půl roku schopen vstřebat: dcera nám vše zcela plynně přetlumočila.

     Pokud jde o jízdu v autě po mexických silnicích, jsou zde některé věci... V první řadě jsou to pověstná "topes" (jednotné číslo "tope"). Kdo to nezažil, nedovede si to představit! Horkokrevní Mexičané totiž zcela odmítají dodržovat pravidla silničního provozu, jezdí rychle a neukázněně a dokonce je zde zvykem, že běžně řídí i děti bez řidičského oprávnění. Dcera nám psala, že je po městě velmi často vozila její 14-ti letá "sestra" i bez doprovodu rodičů. Nikoho to neudivovalo, protože to tak dělali všichni. Neexistuje tam autoškola, každého naučí jezdit rodiče a když dosáhne předepsaného věku, tak si jen dojde na úřad pro "papíry" aniž by ho kdokoliv přezkušoval.
   V této situaci, kdy jezdí téměř každý a zcela bez zábran, přistoupil mexický stát na jedinou možnou obranu před pozabíjením velkého množství chodců, a to obranu mechanickou. Na všech
silnicích (s výjimkou oficiálních dálnic) jsou topes. Tyto hrboly napříč vozovkou známe z domova pod pojmem "retardéry" a setkáváme se s nimi ve velmi omezeném množství před některými školami či ve vilových čtvrtích. V Mexiku jsou všude a v nejrůznějším provedení. Od mírných hrbolů, které lze celkem beztrestně přejet například i čtyřicítkou, až po neuvěřitelné asfaltové valy, rozrýpané podélnými rýhami od podvozků aut, které lze překonat jen jízdou krokem, a i když si na ně člověk najede šikmo, tak stejně pod sebou uslyší škrundání.
   Topes jsou všude: ve městech a vesnicích, ale i na dálkových silnicích. Někdy jsou dobře označené zdálky viditelnou varovnou cedulí, jindy alespoň natřené žlutými pruhy, ale velmi často se objevují zcela bez varování. Nejhorší bylo, když jsme jeli po silnici lemované stromy, slunce svítilo šikmo a kmeny stromů "házely" podlouhlé stíny napříč silnicí. To jsme neměli šanci tope zahlédnout s dostatečným předstihem. Péra i brzdy auta dostávaly zabrat, my tři jsme v oněch okamžicích naráželi hlavou do stropu a vozem se rozléhala Jirkova jadrná čeština. Když jsme tak jezdili, všichni s očima upřenýma na silnici před sebou a ten, kdo ho zahlédl nejdříve, zařval "bacha, tope!" (pokud to stihl), říkal Jirka, že si připadá, jak když hledáme houby. Ještě dlouho po návratu domů jsme měli setrvačný "tik" a před každým podezřelým stínem přes vozovku jsme brzdili.
   Už víte, proč jsou poplatky za vypůjčení auta v Mexiku tak vysoké?


Popocatépetl, což v jazyce nahuatl znamená "kouřící hora" je se svými 5452m sice až druhým nejvyšším mexickým vrcholem, ale zaručeně tím nejznámějším. Sopka je dodnes činná - a to dosti výrazně - o čemž jsme se mimo jiné přesvědčili vizuálně. Zrovna v době našeho pobytu se "Popo", jak ho familiárně nazývají Mexičané, nějak rozdurdil a probíhala evakuace obyvatel z podhůří, což barvitě líčily články v místním bulvárním tisku.

Další věc. V Mexiku nemá cenu zjišťovat vzdálenost mezi místy v kilometrech. Ještě doma v Čechách jsem se vyptávala té mexické dívenky, kolik kilometrů je z jejího bydliště do hlavního města. Vůbec to nevěděla, ale odpověděla, že "tak čtyři hodiny". "Ta je nějaká hloupatá," pomyslela jsem si, "osmnáctiletá holka a neví jak daleko bydlí od Ciudad de Mexico!" Teprve na místě jsme zjistili, že vzdálenost udaná v kilometrech skutečně o ničem neinformuje. Mexiko je tak členité a povrch a uspořádání vozovek jsou tak různorodé, že k něčemu platné jsou skutečně jen informace časové.
   Stalo se nám například, že jsme vzdálenost 234 km v serpentinách Sierra Madre del Sur jeli osm hodin a Jirka z toho málem utrpěl mrtvici, zatímco poté, co nás zklamala pláž v Paraiso, jsme se v pět hodin odpoledne namíchli a "přepraskli" 497 km do Veracruzu do půl desáté večer. Pro plánování itineráře jsem tak zvolila metodu, kdy jsem si v "Lonely Planet" vždy našla údaj, kolik hodin trvá z jednoho do druhého místa cesta linkovým autobusem, a nějakých 20% jsem z toho odečetla, protože přeci jen jezdíme rychleji než linkáč, že?


Všichni mexičtí školáci a studenti chodí do školy ve stejnokroji, na který jsou náležitě hrdí. I naše dcera si musela pořídit stejnokroj včetně bílých podkolenek. Moc hrdá na něj nebyla a svoji fotku ve školní uniformě mi zakázala zveřejnit.

A poslední dvě všeobecná "moudra" o Mexiku,
která v psaném průvodci nenajdete:

   1/ Absolvovali jsme takový "malý čtrnáctidenní okruh". Mexiko je úžasná, ale obrovská země a my jsme bohužel museli oželet poloostrov Yucatán, protože na to prostě nebyl čas. Rozvrhli jsme si krátký odpočinek s koupáním na dvou místech: v Pacifiku, konkrétně v Puerto Escondido, a v Mexickém zálivu. Takže upozornění: Litovali jsme, že jsme v Puerto Escondido nezůstali o den déle. Je to zde nádherné, úžasné, úchvatné. Naproti tomu pobřeží Mexického zálivu je naprosto hnusné. Zajeli jsme do lokality s výmluvným názvem Paraiso (což v překladu znamená "ráj") a těšili se, jak si to užijeme. Shledali jsme zcela zdevastovanou a opuštěnou výletní oblast, kde našli ropu. Takže všude vyrostly hlučné těžební věže a jediná možnost přenocování byla v polorozpadlých zpola opuštěných bungalovech plných hmyzu (pravda, cena za nocleh zde byla více než příznivá...). Žádná další "koupací" možnost v blízkém ani dalekém okolí nebyla, a tak jsme podnikli dlouhý přejezd do města Veracruz, kam prý se jezdí koupat lidé z hlavního města. Tady sice byly hezké hotely, pláž zdálky pěkná, ale poté, co Jirka zkušeným okem architekta okamžitě odhalil, že z každého hotelu vede kanalizační roura přímo do moře a hned vedle dětí z nóbl rodin (protože hotel této cenové kategorie si mohou dopřát jen "nóbl rodiny") skotačících v mělké vodě u pláže plavou výkaly, začal nahlas klít a otevřel další láhev tequily... Takže pokud jde o koupání v Mexiku, tak určitě ne Mexický záliv! Naopak pobřeží Tichého oceánu nás naprosto nadchlo, a to jsme nebyli na pověstných plážích Karibiku...
   2/ Obávám se, že názor, který jsme před odjezdem zaslechli nezávisle z několika úst, je všeobecně rozšířený: "Mexické pyramidy - jsou hezké, ale je to všechno na jedno brdo. Stačí vám vidět jedny, dvoje - pak už z toho budete otrávení." ... Proboha ne!!!!! Viděli jsme celkem dvanáct předkolumbovských archeologických lokalit. Ve většině z nich byly pyramidy, ale pokaždé jsme byli znovu u vytržení. Každé místo má své specifikum, nějakou odlišnost, zajímavost, zvláštnost, každé je jinak zasazené do krajiny. Některá místa jsou "turisticky profláklá" a zavalená davy, jiná jsou poloopuštěná a dýchají neuvěřitelnou silou své - pro nás málo pochopitelné, mnohdy krvavé a kruté - historie.