úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Dvě velkoměsta - Ciudad de Mexico a Puebla

Mexická metropole - Ciudad de Mexico či Mexico City či "Méchiko defe" - vznikla na místě původního aztéckého hlavního města Tenochtitlánu a je dnes se svými dvaceti milióny obyvatel největším městem na světě. Je to jediné město, po němž jsme se s Jirkou netroufli pohybovat vlastním autem a plně jsme se svěřili do péče taxíků. To má však také háček. Ulice Mexica jsou přeplněny charakteristickými taxíky - volkswageny "brouky" trávově zelené barvy. Všem chybí sedadlo spolujezdce, aby si zákazník vzadu sedící mohl pohodlně natáhnout nohy. Když jsme jezdili tři, museli jsme se všichni mačkat vedle sebe na zadním sedadle. O těchto taxících se ale všude uvádí, že jsou nebezpečné, že jejich řidiči své klienty unášejí a okrádají. Zpočátku jsme do nich nasedali s obavami, posléze jsme konstatovali, že jsou to buď fámy šířené majiteli dražších "nóbl" taxíků, kteří tím pádem přicházejí o kšeft, nebo jsme prostě měli štěstí.
    Hlavní město jsme navštívili až na samém konci svého mexického výletu a musím říci, že poté, co jsme zde projeli a navštívili tolik krásných míst, Ciudad de Mexico příliš nenadchlo (anebo to bylo tím, že jsme tu měli tuze málo času - ale letmý dojem nic moc).
    Středu města vévodí ploché velké a nehezké "zócalo" obkroužené všelikými důležitými i méně důležitými budovami. (Zócalo najdete ve středu téměř všech mexických měst - je to hlavní, většinou čtvercovité náměstí. Často je v jeho středu malý park s besídkou, kde po večerech hravá místní kapela středoamerické rytmy.) Z oněch budov stojí za zmínku hlavně Metropolitní katedrála, která byla velmi zle poškozena ničivým zemětřesením v roce 1985, a je dnes zajímavě prošpikována a sešněrována ocelovými táhly, aby držela pohromadě při dalších eventuálních seismických poruchách. Za katedrálou jsou žalostné zbytky paláce Templo Mayor, který byl vystavěn ve "středu aztéckého světa" a je snad tím jediným, co zbylo ze starého Tenochtitlánu.


Metropolitní katedrála ze 16. století. "Paní, tady
se v osmašedesátým vdávala ta Čáslavská!"



Na zócalu je mimo jiné nepříliš hezká budova Palacio Nacional, který uvnitř skrývá všeliké prezidentské a vládní úřady, ale hlavně slavné nástěnné malby Diega Rivery, jejichž kvalita je, pravda, diskutabilní. (Diego Rivera - manžel excentrické Fridy Kahlo.)

    Nu, pak jsme v hlavním městě ještě zahlédli "voladores", o nichž se zmiňuje každá turistická brožura a kteří jsou povinnou součástí každého organizovaného mexického výletu. Když jsem o nich četla, tak jsem si nedovedla představit, o co vlastně jde (například Lonely Planet píše, že je to jakýsi "pomalý bungee jumping" - tak to tedy opravdu není moc trefné...).
    Takže: pět krojovaných chlapů vyleze na vysoký stožár. Čtyři z nich si k mohutnému opasku připevní lana, kterážto předtím namotali na jakousi velkou cívku umístěnou nahoře na stožáru. Posléze se všichni čtyři zhoupnou pozpátku dolů do prázdna, a zůstanou viset na zprvu krátkých lanech hlavou dolů. Cívka se pomalu otáčí, lana se odmotávají a chlapi

Voladores - v provedení pouťové atrakce pro turisty, bez jakéhokoliv duchovního náboje. Bylo mi jich líto...
  zvolna krouží kolem stožáru a přitom klesají níž a níže. Pátý kumpán zůstává sedět na vrcholku stožáru a hraje na bubínek, aby se kamarádům lépe plachtilo vzduchem. Během pár minut se všichni najednou dotočí až dolů, odepnou se od lan a jdou mezi čumily vybírat peníze.
    Takto se to jeví nezúčastněnému pozorovateli, tj. skoro každému turistovi. Rituál má ale náboženské kořeny, počet otáček je přesně určený a spjatý se prehispánským kalendářem a klesání mužů dolů symbolizuje dopadání slunečních paprsků a deště na zemi. Produkce se odehrává před archeologickým muzeem vždy, když se sejde dost diváků (bytelný stožár je tu, zdá se, natrvalo).
    Puebla - to je jiné kafe! Tak, jak nemáme rádi velká města a jak nás
Mexico City moc neokouzlilo, Puebla nás nadchla. Historické jádro tohoto velkoměsta ležícího asi dvě hodiny východně od Ciudad de Mexico si zachovalo neopakovatelný španělský koloniální ráz. Nebudu zde popisovat jednotlivé pamětihodnosti - od toho jsou jiné servery a brožury. Puebla, to jsou nádherné barevné kachlíky, krásné domovní fasády a omáčka "mole poblano" - snoubí v sobě ostré chilli, mandle, čokoládu a různé koření a bývá jí polit krocan. Přiznám se, že poté, co pár dní po našem příletu do Mexika začal bouřit nejen Popo, ale i naše vnitřnosti, neměli jsme odvahu na podobné experimenty.
    V Pueble jsme se ocitli v neděli, kdy bylo zdejší zócalo (na rozdíl od toho v hlavním městě krásné, s parkem a fontánou uprostřed) plné svátečně oděných lidí, kteří si zde užívali volného dne: kupovali dětem balónky, jedli různé laskominy z pouličních stánků, procházeli se a lelkovali. Jinak jsou obecně Pueblané, neboli
 
Nedělní atmosféra na zócalu v Pueble.
"poblanos" ostatními Mexičany nahlíženi poněkud nelibě a dostává se jim mnohdy i nepříliš lichotivých přezdívek. Zdejší starousedlíci si totiž hýčkají svou původní španělskou tradici, což působí poněkud snobsky a nevzbuzuje nadšení u ostatních. - Nám to ale nevadilo...


Jeden z mnoha typických koloniálních domů v centru staré Puebly. Fasáda
musí mít mnoho balkónů a je vyzdobena typickými dlaždičkami.



"Poblánská dlaždice"."



Kopule Templo de Santo Domingo.


Interiéry mexických katolických kostelů jsou velmi zdobné, jeden by řekl až kýčovitě přeplácané. Výzdobu často doplňují záplavy umělých květin a výjimkou nejsou ani girlandy z nafouknutých balónků. Toto je Templo de Santo Domingo v Pueble.