Tato země je zvláštní směsicí středověké kultury, muslimské orientální okázalosti a (post)komunistické disciplíny a řádu. Výsledkem je (pro mne) naprosto úchvatný a ohromující mix dojmů. Projížděli jsme předměstím Samarkandu a já zahlédla shluk lidí před jedním z domů. Od řidiče jsem se dozvěděla, že je to svatba, a tak jsem ho požádala, aby zastavil. Popošla jsem k mužům, kteří na zápraží popíjeli vodku, a okamžitě jsem si připadala, jako bych tam patřila. Ihned mi nalili „stakan“ a zvali mne dovnitř.
   Na dvoře hodovali a tancovali muži spolu se ženichem, ženy byly usazené v nafintěných místnostech uvnitř domu. „I gďé něvěsta?“ ptala jsem se „ruskoslovensky“. Zavedli mne do komnaty, kde bleďounkou dívku zrovna fotil oficiální fotograf, tak jsem se k němu přidala. Všichni se ke mně chovali nesmírně vštřícně a přátelsky – zvali mne, ať s nimi zůstanu, najím se, popiju – přespím... Jejich pohostinnost byla upřímná, nestrojená. Mrzelo mne, že jsem musela po půlhodině zmizet.
   Pokud jde o uzbecké svatby, tak nám náš karakalpacký průvodce vyprávěl, že když si ve vesnici někdo postaví dům, tak si soused hned vedle postaví dům o patro vyšší, a další soused musí mít ještě alespoň půl štoku navrch a tak dále. Když někdo pozve na svatbu své dcery čtyři sta hostů, tak druhý příbuzný pozve o rok později na svatbu své ratolesti pět set hostů ... a tak dále, a tak dále. Zejména svatby v Uzbekistánu dosahovaly gigantických rozměrů do té míry, že si lidé kvůli tomu půjčovali peníze, dostávali se do problémů, nemohli splácet dluhy. Vláda proto nyní vydala zákonné opatření, kdy se počet hostí na svatbě omezuje na maximální číslo, které je v některých regionech tři sta, v jiných "pouze" dvě stě.