Území s těžko vyslovitelným názvem je součástí dnešního Uzbekistánu. Je to odlehlá oblast u Aralského jezera, která dodnes platí za divokou a nespoutanou. Když jsem komusi, „kdo se vyzná“, před odjezdem pověděla, že se tam chystám sama s dvěma dcerami, nevyjádřil obdiv mému originálnímu nápadu, ale zděsil se a doporučil mi, ať cestu zruším, dokud je čas. „Zbláznila jste se? Mezi ty divochy? Vy nevíte, že se tam dosud ženy unášejí a že všechny můžete zmizet beze stopy?“ Tři dny před odletem to moc povzbudivé nebylo...
   Nedaleko města Nukus nám řidič zastavil u vesnického trhu a já s dcerami jsme se tam šly podívat. Nejprve jsem holky bedlivě sledovala, ale za chvíli jsem – jako obvykle – propadla své fotografické horečce a oči měla jen pro fotogenické trhovkyně, jejichž společenské postavení v rámci vesnice se dalo odhadovat podle počtu zlatých zubů. Netrvalo dlouho a uvědomila jsem si, že jsem sama. Dcery nikde. Mohla jsem si krk ukroutit. Nejdřív jsem jen nesměle volala jejich jména, abych nedělala ostudu. Posléze už mi to bylo jedno, zmateně jsem pobíhala sem a tam a hystericky ječela: „Ja potěrjala dočerki! Vy ně víděli mojich dévoček?“ Hlavy kroutily zamítavě a zlaté zuby se na mne rozpačitě usmívaly. Až po notné chvíli jedna dobrá duše mávla rukou k našemu autu: „Aný užé na mašíně.“ A opravdu: holky už to nebavilo, tak si šly sednout do auta.
    Uff. Našemu průvodci Tamirovi jsem pak anglicky vysvětlovala: „Měla jsem nahnáno, protože doma nás strašili, že se tady unášejí ženy. Taková hloupost, žejo?!“ „No vždyť ano! Je to naše tradice. Já jsem si svou manželku unesl, stejně jako si můj otec unesl mou matku,“ rozesmál se.