Pokud jde o náboženství, tak ačkoliv je v souvislosti s Jamajkou všude zmiňováno raritní rastafariánství, osmdesát procent Jamajčanů vyznává křesťanství - a to velmi „poctivě a upřímně“, až horoucně. Sedmý den v týdnu tady všichni skutečně ctí, a tak jsme v neděli všude míjeli s velkou péčí svátečně oblečené vesničany, přičemž pitoreskně působily zejména korpulentní černošky v nápadných kloboucích.
   Jeli jsme hodně pomalu a měli otevřená okýnka u auta, takže jsme nemohli nezaslechnout náramný lomoz a křik vycházející z jakéhosi dřevěného stavení s vlnitou střechou. Zastavili jsme a váhavě vstoupili dovnitř. Ukázalo se, že je to stánek Páně a právě probíhá bohoslužba. Dosud jsme se s ničím podobným nesetkali, a tak sledovat hlučnou a vzrušenou mši pro nás byl skutečně zážitek. Zprvu jsme mysleli, že jsme se nachomýtli na samý začátek vesnické rvačky a že si za chvíli všichni vjedou do vlasů. Pastor (alespoň jsme se domnívali, že ten autoritativní muž v obleku před mikrofonem je metodistický duchovní) se vztekal a úsečně a pro nás nesrozumitelně hulákal na hubeného nebožáka, který se jen rozpačitě usmíval a nesměle odpovídal „yes, sir“ a „no, sir“.
   Vypadalo to jako veřejné pranýřování nějakého strašlivého provinilce. Sbor vyparáděných čokoládových dam v bílých blůzkách a kloboučcích pastorovi zdatně přizvukoval nepříliš koordinovanými výkřiky. Když jsme se ani po dvaceti minutách „ostré hádky“ prokládané voláním „aleluja!“ nedočkali pěstní potyčky, usoudili jsme, že to tak asi má být, a vydali se na další cestu...