(Nejprve musím přiznat, že fotografie je podvodná montáž, kterou jsem vyrobila s čistým úmyslem, aby si čtenář užil jak hlavního hrdinu, tak nádhernou stavbu.)
   Při cestě po středním Vietnamu jsem si krom turistických „nezbytností“ vyžádala i návštěvu katolické katedrály Phat Diem. Ta leží v provincii Ninh Binh, jedné z vietnamských oblastí, kde převládá křesťanská víra. Cestou jsem z okénka auta sledovala špičaté věže vesnických kostelíků, které čouhaly mezi rýžovými poli, a připadala jsem si, jako bych projížděla francouzským venkovem. Byla to věru zvláštní podívaná. Když jsem poprosila řidiče, aby zajel blíž, zjistila jsem, že kostely jsou z betonu a moderních materiálů, s téměř pouťově nakašírovanými barevnými „gotickými“ ozdobami, chrliči a sochami.
   Zpětně vzato jsem udělala moc dobře, že jsem to nepřehnala s předcestovní přípravou a nevyhledala si fotografii katedrály Phat Diem předem. O to větší bylo mé překvapení a úžas, když mne k ní přivezli. Wow! Zcela atypická monumentální kamenná stavba z 19. století je kombinací orientálního chrámu v souladu s feng-šuej a katolického kostela se vším, co k němu patří.
   V době předvelikoční se tu tísnily davy místních věřících, ale pro turisty bylo zavřeno. Uniformovaný hlídač mého průvodce nesmlouvavě vykázal pryč. Vycítila jsem, že přišla má chvíle! Teď si vychutnám zadostiučinění za všechny ty vyhazovy z muslimských mešit! Přitočila jsem se k nedaleko postávajícímu postaršímu duchovnímu s laskavou tváří, který - nebýt těch šikmých očí - vypadal jako kněz z Prachatic. Oduševnělý stařec mne oslovil francouzsky (!) a já mu vysvětlila, že jsem katolička z Čech a že se sem nejspíš podruhé v životě nedostanu – přeci mne nenechá odjet s nepořízenou? A nastal jeden z těch krásných okamžiků, které miluji, a proč vlastně veškeré to cestovatelské nepohodlí podstupuji. Otec se na mne usmál, vzal mne jemně za loket a řekl: „Pojďte se mnou.“ Tedy přesněji: „Venez avec moi.“