úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


East London, Jihoafrická republika 2018


   S focením lidí v cizině je to složité. Doby Hanzelky a Zikmunda jsou pryč, na mobilní telefony dnes fotografuje každý, turistů jsou miliony. Situace, které nám připadají jako exotické, jsou pro „domorodce“ normální a naopak. Kdo stojí o to, aby na něj někdo cizí civěl, natož ho fotografoval? Často není jednoduché odhadnout a najít tu správnou míru. Já se vždy snažím vžít do role toho druhého – nechci ho ponižovat, uvádět do rozpaků. Nechci, aby se cítil nepříjemně.
   Když jsem při putování Jihoafrickou republikou básnila o tom, že zajedeme do „typické vesničky východního Kapska“, zastavíme mezi těmi pitoreskními barevnými domky a já pořídím několik úžasných dokumentárních fotografií, tak jsme si s Luďkem představili modelovou situaci: K nám do Čech, třeba do Kvítkovic, přijede auto z půjčovny, z něj vyskáčou tři černoši s foťákama a zazvoní na nejbližší statek, že by si rádi vyfotili místňáky při krmení slepic. Hm... Tak jsme nezastavovali a dojeli až k moři do městečka East London.
   Večer jsme šli do hospody a dali si biftek a pivo. Pokukovala jsem kolem sebe a zaujaly mne dvě mladé ženy. Šla jsem k nim a na rovinu se zeptala, jestli si je můžu vyfotit. „Ugh?? A proč jako?!“ „Děsně vám to sluší a jste ztělesněním black and white!“ Chvíli se upejpaly a hihňaly a pak řekly, že jo...