Na výlet do Turecka jsme si s dcerou vzaly auto z půjčovny a jezdily jsme bez pevného plánu, jak se nám zlíbilo. Kola nás dovezla i do „bezvýznamného“ města Tavas, kam jsme odbočily s vidinou pozdního oběda. Zaparkovaly jsme, prošly jsme se, najedly se v bufetu, koupily mlýnek na kafe v domácích potřebách a balené vody v koloniálu. Vyjely jsme zpět na rychlostní výpadovku a vtom si dcera všimla papírku, který se nám třepetal za stěračem. Zpomalila jsem, ona stočila okénko, provedla akrobatický výkrut a lístek uvolnila. Bylo to cosi úředního se zdůrazněnou poznávací značkou našeho auta.
   Nechtěly jsme se dostat do potíží – už jsem zažila v minulosti, že mne za zahraniční dopravní prohřešky popotahovali ještě dlouho po návratu do Čech – tak jsme se otočily zpátky. Alžběta v navigaci vyhledala policejní stanici, která byla naštěstí nedaleko. Vystupujeme z auta, beru si foťák, který nikdy nenechávám povalovat a nosím neustále u sebe, a slyším: „Mami, prosím tě, ale nefoť tam!“ Docela se mne to dotklo. Za ta léta přeci vím, že není radno fotografovat uniformy, ani žádné vládní a vojenské záležitosti. „No dovol, co si o mně myslíš? Nejsem padlá na hlavu!“
   Ledva jsme vstoupily za bránu, začali se na plácku srocovat chlapi – my dvě se snažily tvářit provinile, ale žulily jsme se pod vousy a policajti se na nás smáli. Vysvětlili nám, že jsme měly platit tři liry (nějakých 12 Kč) za parkování. „Nojo, ale co s tím? Můžeme to zaplatit vám?“ „To určitě ne.“ Jeden z nich začal něco domlouvat telefonem, všichni ostatní se mezitím vyrovnali do řady a naznačili nám, že se s námi chtějí vyfotografovat (!!!) „Haha!“ loupla jsem vítězoslavně okem po dceři. „A hlavně aby byl vidět ten policejní emblém!“ zdůrazňovali posunčinou.
   Tak jsme se hezky vyfotili a nakonec se nás jeden z nich ujal – sedl si vedle mne do auta, jeli jsme o pár ulic dál, tam vychytal chlápka z parkovací služby, zaplatila jsem tři liry a dostala potvrzení. Pak jsme pana policajta ještě vezly zpátky. Za plného provozu se v tureckém městě jezdí malinko jako u nás na pouti na autodromu, akorát nemáte ty gumy kolem dokola. Vždycky, když jsem to někde vybrala těsně o pár decimetrů, zvolala jsem „hopsí“ a zasmála se. Jemu se to evidentně zalíbilo, tak se řehtal na celé kolo a pořád to po mně opakoval. Tak se nedivte, až zavítáte do města Tavas a policajti budou pokřikovat „hopsí“!