Z důvodu časové úspory jsme si na okružní jízdu po Peru byli nuceni předem domluvit dopravu. Kvalita automobilů a šoférů byla na různých úsecích diametrálně odlišná. Několikrát jsme jeli po proslulé Panamerické dálnici – „nejdelší motorové silnici na světě“, která spojuje Aljašku s Ohňovou zemí. Nezapomenutelným pro mne zůstává asi třísetkilometrový přesun s kulaťoučkým majitelem „vytuněného“ chevroletu, rok výroby 1966. Vůz měl motor z nissanu a četné další vychytávky. Klakson troubil, když řidič mačkal jakési tlačítko na stropě v levém horním rohu u předního skla. Palubní deska onoho skvostného stroje postrádala jakýkoliv měřič, rafičku nebo indikátor – vše se patrně odhadovalo citem. Co ale nechybělo, bylo autorádio, které po celou cestu velmi hlasitě vyhrávalo.
   V jednu chvíli spolujezdec, který nám chtěl lámanou angličtinou cosi oznámit, požádal šoféra, aby rádio ztlumil. Způsob, jakým to pán udělal, nás zcela odboural: žádné otočení knoflíkem nebo posunutí táhla – řidič přes reproduktor hodil připravený flanelový hadr a bylo! Ten zavalitý muž měl dvě hlavní charakteristiky: se všemi po cestě se znal a byl to příkladný křesťan. Projevovalo se to tím, že během celé několikahodinové cesty prakticky neustále troubil – ne, aby někoho odehnal z cesty, ale upozorňoval své kamarády, že jede. Ti ho pak zdravili a mávali mu, na což on odpovídal blahosklonným pokynutím ruky, kterou měl po celou cestu vystrčenou z otevřeného okénka. Krom toho se každou chvilku křižoval – nejen když jsme projížděli kolem kostelíka, kaple či hřbitova, ale nevynechal ani jediný křížek u příkopu na památku dopravní nehody.
    O to paradoxněji působila chvíle, kdy v jedné vesnici přes cestu přecházel pohřeb – nosiči rakve a za nimi mohutný smuteční průvod. Náš zbožný řidič se sice pokřižoval, ale vzápětí – místo aby chvíli vyčkal a vzdal hold zesnulému – se s autem začal neurvale procpávat skrz zástup, div že pár smutečních hostí nesrazil.