Zase jednou jsem cestovala ve dvojici s dcerou Alžbětou a zase jednou jsme nevládly místním jazykem, takže jsme často využívaly „google překladač“. A zase jednou jsme se u toho hodně nasmáli – všichni :). Byly jsme okouzlené krásami a zajímavostmi této složité země do té míry, že jsme povětšinou rezignovaly na oběd, abychom neztrácely drahocenný čas. Vynahradily jsme si to vždy prima večeří, nicméně na den jsme si zvykly nakoupit zásoby v pekárně/cukrárně.
   Těch je v každém tureckém městě dostatek a prodávají krom typických přeslazených a mastných zákusků i výborné slané pečivo plněné sýrem či špenátem a sypané sezamem. Ve městě Konya jsme poránu vstoupily do nablýskané pekárny, regály plné vonícího zboží, za kasou sedí mládeneček a nic se neděje. Nikdo se nás neptá, co bychom si přály. V orientu, kde vás prodavači všude nahánějí, až vám to není příjemné, to byla celkem bizarní situace. Chvíli jsme vyčkávaly a pak se ukázalo, že zvenčí přišedší si nabírají do sáčku a pak to platí u pokladny. „Aha, sámoška!“ dovtípily jsme se.
   Vlezla jsem za pult a začala do pytlíku nabírat pochoutky. Vtom se odněkud vynořil druhý panáček a zamával mi před nosem mobilem s naléhavou větou do angličtiny přeloženou: „Tam nechoď, sestro!“ A ihned pokračoval: „Jak vám mohu pomoci?“ „Rády bychom ve vašem obchodě něco nakoupily,“ reagovala hbitě a s jistou dávkou ironie Alžběta svým smartfounem. „My neprodáváme,“ zněla absurdní odpověď. Eeh ???? „A co tedy děláte, když neprodáváte?“ „Chodíme na výlety.“ Inu, tak to bylo vskutku „ztraceno v překladu“!
   Mezitím jsme si v poklidu samoobslužně nacpaly do tří pytlíků dobrůtky na celý den a zaplatily u pokladny. Před odchodem jsem se mládenců zeptala, jestli si je mohu vyfotit i s jejich úžasným obchodem. Tvářili se udiveně, potěšeně, zmateně. Trochu se styděli a smáli se. Ostatně všichni jsme se smáli na celé kolo :).