úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Baalbek, Libanon 2010

   Ó jé, prošvihla jsem výročí! Rubrika „Můžu si vás vyfotit?“ běží od loňského ledna, to znamená déle než rok! Zprvu jsem myslela, že budu schopná dodat nějakých třicet příspěvků a tím to skončí. Kupodivu čím déle se probírám svým fotoarchivem a prolistovávám zápisky z cest, tím více přemýšlím nad svými zážitky a narážím na další zajímavosti a úsměvnosti. Ty zásadní „pecky“ s bombastickou pointou jsem již asi vyčerpala, ale nyní mne baví přidávat k fotografiím nejen osobní historky, ale i informace, které třeba mohou být pro někoho zajímavé. A tak dnešní „prošvihlá výroční fotografie“ vybočuje ze zaběhlé zvyklosti – nedominuje jí lidský portrét, ale ilustruje, jak je někdy lidská přítomnost na snímku zásadní.
   Do Libanonu, neklidné země, kam se raději moc nejezdí, jsme se ve dvou vypravili poprvé v roce 1999 a nemohli jsme vynechat návštěvu skvostné archeologické lokality – starověkého Baalbeku. Tam jsem mimo jiné vyfotografovala vstupní portál Bakchova chrámu. Jelikož jsem tehdy ještě pracovala s kinofilmy a šetřila políčka, vyfotila jsem jediný snímek, u kterého jsem dbala, aby se mi tam nepletli žádní lidé. Následně se nám dostala do ruky kniha s litografiemi Davida Robertse, skotského malíře první poloviny 19. století, který se proslavil tím, že podnikl cestu na Blízký východ, kde pilně kreslil a skicoval tamní památky. V té době ještě neexistovala fotografie, a tak je jeho tvorba cenným svědectvím o tehdejším stavu architektonických děl.
   Když jsme poprvé uviděli jeho „Bránu do velkého chrámu v Baalbec“, tak jsme se rozesmáli – „Ohó, tak tohle Roberts krapet přepískl!“ – však o něm zlé jazyky psaly, že měl více smyslu pro romantiku než pro autenticitu. Po čase jsem se probírala svými fotografiemi a všimla si prasklin na ostění, které přesně odpovídaly těm na kresbě. A když si člověk uvědomí, že ruiny byly tehdy zpola zasypány pískem a že v roce 1870 nechal britský konzul propadlou střední část překladu, která hrozila zřícením, vyzvednout a upevnit... jestli my jsme tomu Robertsovi nekřivdili?
   Na mé fotce však bohužel chybělo jakékoliv měřítko. A od té doby jsem toužila vrátit se do Baalbeku a zjistit, jak to doopravdy je. Trvalo to dlouhých jedenáct let, ale dočkala jsem se! Letenky, auto z půjčovny, vstupenky do „archeological site“. Dvě Libanonky mi ochotně zapózovaly a já je následně v počítači „vynesla“ na úroveň tehdejšího písku. Sláva! Má zvědavost byla ukojena a jméno Davida Robertse v naší rodině očištěno!