Inu, proti gustu žádný dyšputát, jak říká úsloví. Zatímco u nás je kánonem krásy opálená pleť a našinec „chytá bronz“ jakmile to jen trochu jde, jezdí k moři, kde neváhá ležet hodiny na pláži, šteluje se a všelijak posunuje ramínka od plavek aby nezůstalo kouska bílé kůže, v zimě chodí do solárka a hned, jak se objeví sluníčko, nastrkuje mu obličej, na Dálném východě je to zcela naopak. Asiatky touží po bledé, co nejprůhlednější alabastrové pokožce.
   Je to dané historicky, protože opálené a snědé byly odjakživa ženy, které musely pracovat. A ze všech nejvíc chudé vesničanky, které trávily většinu dne na poli – fuj! Bohaté dámy a aristokratky si mohly dovolit většinu času zahálet ve svých stinných palácích. A tak je tamním ideálem krásy až do dnešních dnů bledá pleť, velké oči a výrazný nos. Vietnamky, které mají peníze, pro to dělají maximum – absolvují plastické operace a jejich každodenní počínání vypadá pro Evropana velmi groteskně.
   Na dvojfotografii je moje jednodenní průvodkyně, která se mnou chodila po Mramorových horách. Všimněte si: velký kšilt a plachetka přes obličej, ramena a krk. A to není nějaký individuální výstřelek doma zbastlený! Je to konfekční výrobek s továrně zapracovaným zipem, který se prodává na každém rohu. Zrovna v jejím případě by se o výsledném efektu dalo pochybovat, protože její pleť je docela snědá. Nicméně to ještě nic není!
   V téměř nesnesitelném vietnamském vlhkém vedru uvidíte na ulici každou chvíli ženu na skútru upnutou do neuvěřitelně směšného vzorkovaného úboru s kapucou opatřenou kšiltem a krytem na obličej. Dlouhé rukávy jsou nastaveny klapkami, aby byl chráněný i hřbet ruky, a celý ten neforemný a nevkusný hábit sahá až ke kotníkům. Jediné, co vás utvrdí v domněnce, že se jedná o „vznešenou dámu“, jsou její luxusní lodičky na jehlových podpatcích. Vskutku nechápu, jak ze sebe soudná žena jedenadvacátého století může po většinu dne dobrovolně dělat takové strašidlo jen a pouze kvůli tomu, aby potom ve společnosti mohla dávat na odiv svou neopálenou pleť.