Toto jihoamerické město má úžasného ducha – je tak trochu mondénní a vane z něj atmosféra starých časů. Je radost se jím potulovat v libovolnou denní dobu. Hustě po půlnoci jsme se s Jiřím pěšky vraceli z milongy (tango-tančírny), ještě se nám nechtělo spát, a tak jsme se u Congresso zastavili na kafe. V teplé noci jsme si sedli venku hned vedle skupinky mladých výrostků.
   U dalšího stolku seděla stará paní – svérázná figurka, nejspíš bezdomovkyně a „známá firma“, protože jí číšník přinesl v krabičce jakési cizí nedojedky, které ona přijala s blahosklonným pokynutím ruky a výrazem vévodkyně ve tváři. Velmi důrazně a nahlas občas cosi prohodila a očima hledala posluchače. Všichni na ni kašlali, kluci dělali grimasy a obraceli oči v sloup. Jiří si k ní ale naopak přisedl. Paní mu vyprávěla španělsky, on pozorně poslouchal, nerozuměl, ale přitakával jí česky.
   Líčila, jak její poslední snoubenec byl z Mexika, ona tam chtěla žít, ale nevyšlo to. „Podívejte, tenhle svetr mám od něj. Je z Puebly – krásný, barevný, úplně jiný, než tady prodávají!“ – a dávala ho osahávat. Vyprávěla o své rodině, která měla „estancii“ (statek) u Córdoby... Vyzvídala, odkud jsme a jak se jmenujeme. Od té chvíle už hovořila výhradně se „seňor Jorge“ a za chvilku přešla do tykání a familiárního Jorgito (čte se „chorchíto“ a znamená „Jiříček“). Celou konverzaci ukončila naléhavým: „Chorchíto, půjč mi padesát pesos, vrátím ti je v pondělí!“
   Námitka, že následující den odlétáme domů a nebude tudíž možnost navrácení, se jevila zcela bezpředmětnou, a tak se Jiří mlčky prohrábl v kapsách a dal ženě padesát pesos. V dlani mu ale ještě něco zbylo, asi třicet. „Co to máš v druhý ruce, Chorchíto?! Dej mi to taky a dostaneš ode mne dárek!“ Její imperativ byl nesmlouvavý, a tak Jiří bez hlesu vysolil všechno, co měl u sebe, načež ona mu za to s noblesním gestem věnovala sáček kavárenského cukru, který sebrala na vedlejším stolku.
   Fotku nemám, neměla jsem čím ji pořídit. V nočním Buenos Aires je třeba být obezřetný, a tak jsme se tam pohybovali jen s pár drobnými v kapse, s okopírovanými doklady a tanečními střevíci v plátěné tašce. Takže tentokrát připojuji jen „ilustrační foto“ – stařenka z předměstského trhu je hrdince příběhu hodně podobná, jen nemá onu naléhavou jiskru v očích.