Ach jo, to byla zase jednou ostuda! Dnešní příspěvek do této mé pravidlené rubriky bude aktuální a netypický. Bezmála rok se snažím s Vámi sdílet své cestovatelské zážitky, pobavit Vás a možná i trošku poučit o zemích a zvyklostech, které ne každý zná z osobní zkušenosti. Dělám to spontánně, s radostí a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale jak vidno, nejsem chodící wikipedie. Minulý týden jsem psala o svém setkání s černoškami v jihoafrickém vinohradu.
   V sobotu dopoledne mi Jiří jako vždy cestou z blešáku koupil Deník a už ze schodů na mne halekal: „Prosím tě, co to tam píšeš? Jaká vinice? Dyk to je jabloň!“ „Ugh!! ... Prosím??“ Podívala jsem se na fotografii a musela mu dát zapravdu. Réva to fakt není. Ach jo! Takový hezký příběh to byl... To mi snad udělali naschvál, že uprostřed vinného kraje vysázeli pásy jabloní! No nic, tak jsem se odkopala – nerozeznám švestku od blumy a jetel od vojtěšky. Holt jsem nevyrůstala na venkově a své texty nedávám nikomu ke korektuře. Nezbývá mi než doufat, že všichni čtenáři nejsou takoví šťouralové jako Jiří.
   Střih. Minulý víkend jsem se vypravila do Kaplice na průvod Krampusů, „alpských čertů“. Ze svého bílého objektivu, který byl hrozně drahý, je těžký a impozantní, jsem si trochu drze udělala vstupenku do ďábelského zákulisí – do kaplického kulturního domu, kam se sjely skupiny ze všech koutů Rakouska. Dozvěděla jsem se, že tuto tradiční činnost, která podléhá přísným pravidlům, provozují nezištně, jen z čiré radosti, že jejich masky vyrábějí vyhlášení řemeslníci a že do Kaplice jezdí velmi rádi, protože je to tu vždy velmi dobře zorganizované. Fotografie ukazuje malého rakouského ďáblíka s jeho na míru zhotovenou maskou ještě předtím, než začal rej. Ale dejte si pozor! Třeba je to úplně jinak – co můžete čekat od městské paničky, která nepozná jabloň?
   Všem čtenářům přeji krásné Vánoce!