Při toulkách po naší krásné vlasti jsem jednoho teplého letního večera zahlédla holčičku sedící za stolkem na chodníku vedle domovních dveří. Opálená líbezná asi sedmiletá dívenka měla věneček na hlavě a před sebou „obchod“, kde dominovala plechová kasička. Malá podnikatelka se mnou nebojácně vedla hovor, prozradila, že se jmenuje Magdaléna, a vysvětlila, že vlastnoručně vyrábí a prodává strašidýlka pro štěstí. Za jedno chce pět korun.
   Talismany spočívaly v kousku zašmodrchané vlny s nalepenýma očima. Objednala jsem si tři kusy „na zakázku“ s tím, že se vrátím později. Po chvíli bylo zboží připravené, ale místo Magdalény tu byla jiná holčička, její starší sestra, která byla pověřena, aby „obchod“ na chvíli pohlídala. Sdělila nám, že se ségře diví, protože ona by se na jejím místě hrozně styděla.
   Kurážná malá prodavačka na mne udělala velký dojem, a tak jsem si ji s jejím svolením vyfotografovala. Ráda bych se o tuto milou příhodu podělila s ostatními, ale narážím na striktní „civilizovaná“ pravidla. Ochrana osobnosti, problematika nezletilých, GDPR, BFLMPSVZ...
   Paradoxní je, že v dnešní digitalizované době je až hystericky střeženo soukromí jedince a přitom je člověk „katalogizovaný“ a snadno dohledatelný. Napadlo mne totiž, že zkusím dodatečně oslovit Magdaléniny rodiče a požádat je o souhlas s publikováním fotografie jejich dcery. Jak se k nim ale dostat? Vlastně jsem si ani nepamatovala, kde přesně jsem se v rámci onoho města s holčičkou setkala. V datech paměťové karty svého fotoaparátu jsem našla, že minutu předtím jsem si fotila místní gymnázium – nemohlo to tedy být daleko.
   V aplikaci „mapy.cz“ jsem vyhledala prostranství před gymnáziem a za pomoci zobrazení panoramatických záběrů jsem se rychle dostala ke konkrétnímu domu, který jsem identifikovala podle obložení hnědými dlaždicemi. Když jsem měla ulici a číslo popisné, snadno jsem v rejstříku firem našla, kdo tam bydlí, respektive podniká. Jména, telefonní čísla – žádný problém. Celé mi to trvalo pár minut. Tak je to prosté! To je ta ochrana soukromí? Nakonec jsem ale nikomu nevolala. Dovedla jsem si představit, jak se mnou rodiče vyběhnou, protože mne budou považovat za nějakého úchyla, v lepším případě se budou obávat popotahování ze strany úřadů, kdyby vyšlo najevo, že nechávají své dítě bez dozoru věnovat se po večerech „nelegálnímu podnikání“. Tento článek má být úvahou na téma „co je vlastně osobní svoboda“, případně „jak se nám stalo, že jsme přišli o zdravý selský rozum“.
   Pro jistotu jsem ani neuvedla, o které město se jednalo. Jméno dívenky pochopitelně není Magdaléna. Na fotografii jsem její obličej převedla na mozaiku – přesně takto vypadaly ty byzantské, o kterých jsem psala minulou sobotu.