Záměrně jsme si vybrali hotýlek ve zcela neturistickém koutu ostrova, ve vesnici, kam se muselo jet dlouhé kilometry po kamenité cestě přes dvě policejní kontroly. Výhodou bylo, že jsme se ocitli ve skutečně autentickém prostředí. Hotel byl převážně z proutí a rákosí a v noci velmi často vypínali elektřinu. Když jsme se ubytovávali, tak pokojská musela z naší ložnice nejdřív vyhnat opici, která sem vlezla škvírou pod střechou.
   Pláž byla opravdu „panenská“, žádné slunečníky a lehátka pro turisty – však taky nás bělochů tu byla jen hrstka. Jednou jsem se s foťákem vmísila mezi rozdováděná děvčata, která skotačila před přílivovými vlnami. Bylo už po západu slunce, šeřilo se a my tam byly úplně samy. Holky si ze mne dělaly legraci, šklebily se a pitvořily do objektivu. „Teda ty máš ránu, podívej, jak blbě vypadáš, když plazíš jazyk,“ ukazovala jsem jim snímky na displeji a mluvila s nimi česky, protože ony neuměly anglicky a já zase svahilsky. „Chovejte se normálně, pak z toho budou hezký fotky!“ Věřte, nevěřte, začaly dělat přesně to, co jsem jim řekla.
   Moje fotografické žně trvaly ale jen pár minut – kus od nás se mihla parta kluků a holky vyrazily za nimi.