Jo, při cestování není vždy jen švanda, může vás potkat i ledacos nemilého. Třeba vás můžou okrást. Já s kapesními zloději zatím vedu 2:1. Zkušenosti mne naučily a poté, co mi Palestinci na jeruzalémské Olivetské hoře vytáhli z kapsičky dvě stoeurové bankovky, jsem veleostražitá. Peníze, doklady a paměťové karty nosím v ledvince na břiše a foťák nepustím z ruky. Na fotografii je malá zlodějka z pařížského metra.
   Byli jsme tam tehdy celá rodina a zamručení jedné z mých dcer „Proč se ty holky tak cpou, vždyť je vagón skoro prázdný?“ pro mne bylo varovným signálem, abych si zkontrolovala zip ledvinky. Byl rozepnutý a peněženka pryč. Vtom se už snědé slečny hrnuly zpátky ven na nástupiště. Zaječela jsem a stihli jsme vystoupit všichni. A moje peněženka se už válela na peróně. Pochopili jsme, že je to hlavní zásada překažené krádeže: bleskově se zbavit lupu, protože pak se zloději těžko dokazuje, že tu věc měl u sebe. Kapsářky byly dvě a ještě se přidrzle tvářily nechápavě – tak jsem si jednu z nich alespoň vyfotila.
   Podstatně adrenalinovější zážitek jsem měla o pár let později v Madridu. Do cukrárny, kde jsme s dcerou popíjely kávu, vstoupily dvě drobné dívky v teplákovkách, jako by z oka vypadly té na fotografii, a začaly se nás vyptávat na cestu kamsi po městě. Bylo to sice celé divné, ale nechtěla jsem být apriorně nezdvořilá, tak jsem s nimi prohodila pár slov. Odešly, my s dcerou se pro jistotu začaly šacovat a – můj mobil byl pryč! Sakra! Jeden by neřekl, jak se člověku v podobné chvíli najednou zmobilizují svaly a mozek. Vyrazila jsem z kavárny ven, holky nikde. Zachránila mne žena, co seděla venku u stolku a ukázala mi, že běžely nalevo.
   Na široké ulici nikde v dohledu nebyly, tak jsem to vzala tryskem prázdnou úzkou postranní uličkou. Vzápětí jsem se ocitla na dalším bulváru a v dálce v davu jsem zahlédla dvě vzdalující se bílé teplákovky. Myslím, že jsem nikdy v životě nepodala takový běžecký výkon. Přiřítila jsem se zezadu a nic zlého netušící holky jsem chytla za límce, každou rukou jednu, a začala s nimi lomcovat a hrozně na ně řvát směsicí češtiny a španělštiny. Na rušné ulici se kolem nás ihned utvořil kruh lidí, zlodějky mi nemohly utéct. Jedna z nich si sáhla do spoďárů (!), vytáhla můj mobil a podala mi ho. Holky se vypařily, já se dodatečně celá rozklepala a vrátila jsem se k dceři. Šly jsme do baru a já se tam přiopila. Po návratu do Čech mi doma pár dní říkali „matka hrdinka“.
   P.S. Na cesty nejezděte v sukních a střevíčkách, ale berte si kalhoty a kecky, protože jeden nikdy neví, kdy bude muset sprintovat...