Předposlední den svého cestování po bývalém Cejlonu jsem měla strávit odpočinkem v Hikkaduwě. Toto plážové letovisko se mi vůbec nelíbilo, a tak jsem požádala svého řidiče, pana Kumaru, zda bychom nemohli jet někam na výlet, přičemž jsem si dobře uvědomovala, že je to jeho volný den. Zatvářil se ustaraně, ale po chvíli přemýšlení se mu rozjasnila tvář. Vysvětlil mi, že bydlí nedaleko a má domluvený oběd s rodinou, kterou neviděl skoro dva týdny, ale navrhl mi, že mne vezme s sebou.
   Ráda jsem souhlasila a těšila se na návštěvu autentického prostředí. Představovala jsem si středostavovský předměstský byt nebo řadový domek. Jeho bydlení mezi vegetací pod jakousi hrází mi docela vyrazilo dech. Domeček se střechou z vlnitého plechu, na zemi beton, parádní pokoj skoro prázdný – pár plastových židlí, stůl s vyšeptaným počítačem, na zdi barevná žárovička, pod ní oltářík. Za závěsem jsem zahlédla palandy – nejspíš ložnice a úschovna šatstva. Malá kuchyně s jakýmsi hliněným ohništěm a komínkem – vařilo se na polínkách, velká omlácená lednice, umyvadlo s jediným kohoutkem studené vody. Na druhé straně malého dvorku kadibudka.
   V primitivním domku o třech místnostech bydlí pan Kumara se zkormouceně působící manželkou, dvěma roztomilými zubatými dcerami, všemi rozmazlovaným malým synáčkem a usměvavou tchyní. Chvíli jsme povídali a prohlíželi rodinné fotografie, potom následoval až dojemně pečlivě vychystaný oběd. Zvedli velký drátěný poklop proti mouchám a pod ním bylo několik zdobených mističek s národním pokrmem „rice and curry“. Vybídli mne, ať se posadím ke stolu a pustím se do jídla. Sama. To jsem nedopustila: rezolutně jsem prohlásila, že jestli nebudou obědvat se mnou, nebudu jíst ani já. Nějak jsme se tedy všichni podělili. Před odjezdem jsem dostala malého sádrového Buddhu jako dárek. Ach, byla to pro mne zase jednou lekce pokory...