Marakeš, Marrákeš, Marakesh ... už jenom to slovo: Marakéééš! Zavřu oči a vidím zloduchy, kteří honí hrdinku akčního filmu v křivolakých uličkách středověké mediny, pod nohy se jim pletou malí kluci v košilovitých hábitech, z vozíku, do kterého při úprku vrazí, se sypou pečlivě narovnané fíky … podobná scéna už byla k vidění v nejméně půltuctu filmů – vzpomínáte si? Marakéš v mých představách vždy znamenal dobrodružství, tajemno, exotiku. Byla jsem tam dvakrát. Poprvé v roce 2003 a nyní po šestnácti letech znovu.
   Ach jo – tam se to změnilo! Přímé letecké linky z mnoha evropských měst sem denně chrlí stovky návštěvníků a středověké centrum už žije jen turisty, pro turisty a s turisty. Velká část historických budov je nyní z důvodu rekonstrukce nepřístupná, v medině probíhají rozsáhlé stavební práce, modernizují se inženýrské sítě a uličky s dříve rozmanitými a neučesanými obchůdky dostávají unifikovaný vzhled. Marakéš kvapem ztrácí poslední závany autenticity a zanedlouho bude ze starého města dokonalý skanzen.
   Na fotografii je pověstný marakéšský prodavač vody, vlastně jen jeho okleštěná karikatura. Měl by mít zvonec, kterým na sebe poutá pozornost a na karabinkách zavěšené vyleštěné mosazné pohárky – tento pán se ani neobtěžoval. A pochybuji, že v plochém vaku v podpaží vůbec nějakou vodu měl.
   Obchodníci s vodou, kteří se ve velkém počtu potulují v místech s největším výskytem turistů, už žádnou vodu neprodávají. Prodávají jen a pouze možnost nechat se vyfotografovat. A dělají to velmi tvrdě – běda tomu, kdo se snaží vyfotit si je pokradmu! Ihned startují a nesmlouvavě vymáhají peníze. Inu, fotografování lidí na cestách nemusí vždy představovat jen příjemně vzrušující získávání zajímavých autentických portrétů.