Napříč starým městem vede železniční trať, kterou vystavěli před nějakými stodvaceti léty Francouzi ještě hluboko v době své koloniální nadvlády. Koleje se vinou uprostřed zahuštěné městské zástavby a na několika místech přiléhají k obytným domům tak těsně, že projíždějící vlak ponechává jen úzkou mezeru, někde jen pár decimetrů.
   Přidáme-li k tomu skutečnost, že i lokomotivy a vagóny jsou velmi staré, až „veteránské“, nemůžeme se divit, že se z hanojských „train street“ staly prvotřídní turistické atrakce. Asi nejnavštěvovanějším místem je okolí ulice Tran Phu, kde si podnikavci zřídili kavárny, hospůdky a stánky se suvenýry přímo podél kolejí. Když houká blížící se vlak, tak číšníci chvatně posunují židličky a hosté musejí skrčit nohy (!) – tak blízko od nich lokomotiva projíždí. Železný kolos se šine sice pomalu, ale setrvačně, a najednou přestává legrace – zaplní celou křehkou uličku a rozesmátí selfíčkáři, kteří předtím bezstarostně pobíhali na kolejích, s jekotem na poslední chvíli uskakují.
   Vypadá to jako velká legrace, ale je to docela nebezpečné. Když zlověstná lokomotiva projela, chtěla jsem si vyfotografovat trať s nějakou hezkou lidskou stafáží, ale všichni tu byli příliš turističtí, bledí, v šortkách, s batůžky a neforemnými klobouky. Konečně jsem zahlédla krásnou ženu v typickém vietnamském úboru a poprosila ji, aby mi zapózovala. To oblečení se jmenuje se áo dai (vyslovuje se “aozaj“) a je dámskému tělu velmi lichotivé – dlouhá úzká tunika s bočními rozparky až k pasu a pod tím volné kalhoty. Úplně jsem se do „aozaje“ zamilovala a pořídila si během svých dvou cest do Vietnamu hned tři. No, bohužel jsem mezitím krapet přibrala a hlavně nemám, kam je nosit. A navíc se mi při jízdě na městském kole všechno plete do drátů. Nicméně na českobudějovickém „Vietnamském dni“ jsem se v něm cítila velmi dobře!
   Vrátím se ale k fotografii – krásná „Vietnamka“ se mi trochu nezdála, a tak jsem se narovinu zeptala, odkud vlastně je? „Z Korey. A ten áo dai jsem si koupila dneska dopoledne,“ usmála se na mne. Achjo.
   A ještě post scriptum příběhu: já byla na Tran Phu v březnu 2019 a od října 2019 poté, co jednoho krásného dne davy turistů znemožnily projetí vlaku, se hanojská radnice naštvala a nechala všechny krámky a kavárny podél trati zavřít.