Jsem cestovatelka-romantička, tak trochu paličatá. Když se dočtu o něčem zvláštním a zajímavém, toužím to vidět, zažít – a (pokud možno) vyfotografovat. Míst a úkazů, které bych ráda na vlastní oči viděla, mám mnoho a mnoho. Postupně se mi daří některé tyto své sny plnit. Někdy se poštěstí, že skutečnost ještě předčí očekávání, jindy se dostaví zklamání.
   O vířících derviších jsem četla už před mnoha léty a od té doby se mimo jiné i kvůli jejich zvláštnímu tanci toužím podívat do Anatolie. Stále to nějak nevycházelo, až v říjnu 2019 jsme se s dcerou vypravily do Turecka a v itineráři pochopitelně nesměla chybět Konya, město kde ve 13. století žil Mevlana, věhlasný islámský mystik. Založil řád, jehož hlavní myšlenkou je, že hudba a tanec mohou navodit extatický stav univerzální lásky a osvobození od životních strastí. Věděla jsem, že za určitých podmínek je možné zúčastnit se obřadu, kterému se říká „sema“, a moc jsem si to přála.
   V centru města Konya je velikánský okrouhlý moderní koncertní sál, kde se krom jiných akcí jednou týdně odehrávají tyto „obřady“. Uvozovky jsou plně na místě, protože když jsem uviděla plakáty, tak mne přešla chuť – bylo jasné, že jde spíš o vystoupení pro turisty. Zaplesala jsem až o několik dnů později, když se naskytla možnost „autentického zážitku“ pro omezený počet diváků ve zrekonstruovaném karavanseraji na odlehlém místě nedaleko městečka Avanos.
   Přijely jsme pro jistotu s velkým předstihem, zakoupily vstupenky a spolu s dalšími asi patnácti lidmi jsme se staly svědky zhruba hodinového představení. Temný historický sál, rytmická neodbytná hudba, tajemná atmosféra a složitý podivný obřad. Zakázala jsem si šťourat a pochybovat a přinutila se k víře, že vše je doopravdy. Jeden zpocený kuckající derviš a druhý, který si neustále narovnával uvolněnou suknici, mi zážitek malinko kazili, ale tvrdohlavě jsem lpěla ve svém přesvědčení.
   Po tichém posvátném zakončení „semy“ přišel chlapík a oznámil zvučným hlasem: „A nyní můžete pět minut fotografovat,“ načež se tři derviši znovu roztočili, aparáty začaly cvakat a kamery bzučet. Mystika se ztratila, ale já ukořistila pár fotek! Při odchodu rozlehlým nádvořím jsme s dcerou zahlédly, jak se „derviši“ v džínech a manšestrových sakách kradou zadním východem k autům. Kdypak už konečně ztratím své iluze a naivitu?