Jiný kraj – jiný mrav. Po dvoutýdenní návštěvě Japonska musím konstatovat, že o „zemi vycházejícího slunce“ vím totéž, co před odjezdem: téměř nic. Tamní kultura je pro našince tak zvláštní a uvažování lidí naprosto odlišné, že během krátkého pobytu jsem jen zírala a divila se. Neměla jsem šanci proniknout pod povrch věcí, jen trochu mne to „ovanulo“. Ve veřejném prostoru je vše nalajnované, trochu polopatické a dosti direktivní, nicméně všichni tato pravidla respektují.
   Jako příklad je zde fotografie z nádraží v Hiroshimě, které ostatně vypadá jako všechna velká nádraží v zemi. Systém mnoha nástupišť je velmi dobře značený a výborně se tu orientujete, jednotlivé vlaky přijíždějí na minutu přesně, zdrží se krátkou chvilinku a ihned opět odjíždějí, aby uvolnili místo dalším. Dveře zastavují přesně u vyznačených míst, ke kterým vedou pásy naznačující, jak mají stát cestující v řadě za sebou v pořadí, v jakém přišli. Nikoho ani ve snu nenapadne tlačit se z druhé strany. Neukázněný našinec, který je zvyklý všelijak kličkovat, improvizovat a bagatelizovat pravidla, v Japonsku žasne.
   Všichni se chovají vlídně, vstřícně, veleslušně a máte dojem, že nikdo nemá postranní úmysly. Jakmile na ulici vypadáte jen trochu bezradně, hned se vám někdo nabídne s pomocí. Když prší, tak vám po příchodu do muzea nabídnou malý čisťounký froté ručník, abyste se mohli otřít a batoh vám obalí igelitem. Za krátký čas se touto slušností nakazíte a nechcete zklamat důvěřivost a otevřenost, s jakou je k vám přistupováno. Poslušně se řadíte do front, nešlapete, kam nemáte, veškeré své smetí si strkáte do postranní kapsy batohu a vyhazujete je až v hotelu, protože venku nejsou odpadkové koše.
   V mém konkrétním případě se stala věc naprosto nevídaná: nefotografovala jsem tam, kde to nebylo dovoleno. Srdce mi přitom krvácelo, ale nemohla jsem zklamat důvěru těch, kteří mne požádali, abych nefotila, a potom mne s úsměvem pustili i s fotoaparátem dovnitř, aniž by mne následně kontrolovali. A tak dodnes nostalgicky vzpomínám na překrásné křehké a snové „Muzeum kapky vody“ na ostrově Teshima, odkud mi chybí fotky.