Cestu do vysokohorského nejzazšího severního cípu Indie jsme podnikli v červnu a pohybovali jsme se v nadmořských výškách kolem čtyř tisíc metrů, přičemž počasí bylo opravdu roztodivné. Pakliže zrovna nebyla bouřka a krajinu nebičoval silný liják, pražilo přes den nesmírně intenzivní slunce, před kterým bylo nezbytné pečlivě se chránit, jinak by bylo zle.
   Můj oblíbený průvodce Lonely Planet s nadsázkou uvádí, že v Ladakhu můžete zároveň utrpět omrzliny i úpal, a to, když si necháte hlavu na slunci a nohy strčíte do stínu. Bylo to opravdu tak! Jakmile slunce zapadlo, překotně jsme na sebe začali navlékat vyteplené mikiny a lyžařské bundy. Doteď nechápu, jak jsem veškeré vybavení včetně fotostativu, termosky a péřového spacáku nacpala do cestovního vaku, když i na „normální“ cesty mám problém ho dopnout.
   Vedoucí naší malé české fotografické výpravy domluvila prostřednictvím místního průvodce návštěvu školy nedaleko jednoho z mnoha vysokohorských klášterů, kde jsme přespávali. Internátní škola funguje jen v letních měsících a na zimu jsou děti posílány do svých domovů, protože by bylo velmi obtížné budovu vytopit. Byla jsem mile překvapena, jak dobře je škola vybavena včetně rozmanitých pomůcek v přírodovědných kabinetech. Všude bylo velmi čisto a vládl zde až pedantský pořádek. Pan ředitel nás rád a s neskrývanou pýchou provedl a byl potěšen, když jsme dávali najevo údiv a obdiv.
   To, že v Lamayuru platí, že škola není žádný holubník, se ale nejmarkantněji projevilo při ranním nástupu dětí na výuku. Na prostranství před školní budovou se uniformovaní žáci sešikovali do přesně stanovených linií podle tříd a my se stali svědky každodenního ceremoniálního zahájení vyučování. Ředitel a jeho asistenti vydávali do mikrofonu štěkavé pokyny a školní bubeníci udávali rytmus. Děti chvílemi sborově zpívaly nebo jednohlasně reagovaly na dotazy z reproduktorů.
   Jazyku jsem nerozuměla, ale celé to na mne dělalo dojem jakéhosi podivného mixu rozcvičky a ranní modlitby s dechovým cvičením a meditačními prvky, to vše orámované silným vojensko-politickým drilem. Trvalo to asi dvacet minut a na závěr žáci disciplinovaně odpochodovali za zvuků ryčné školní kapely do jednotlivých tříd. Na fotografii je holčička, která stála v první řadě a počínala si tak vroucně a opravdově, že bych ji nejraději, kdyby to jen trochu šlo, bývala objala.