úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Taškent, Uzbekistán 2015

   Při cestování jsem si už zvykla na různé obchodnické nebo žebrácké fígle a vím, že v drtivé většině případů platí pravidlo, že nic není zadarmo. V Egyptě se k vám přitočí chlápek a vtiskne vám do ruky drobnou alabastrovou sošku: „To je malý dárek, připomínáte mi mou sestru!“ „Oh, děkuji, to je od vás moc milé!“ Následuje asi tříminutová pauza. „Dejte mi pár dolarů jako dárek pro mou rodinu. Já vám dal dárek, teď byste měla dát dárek vy mně!“ Ano, tímhle jsem si už prošla dávno dřív a jsem vyškolená. Jsem vždy ve střehu.
   Střih. Taškent - první den po příletu, zatím nevím, jak to tu chodí. Cestuji s dcerami a potřebujeme nakoupit vodu. Průvodce nás zavedl do krámku v historickém areálu a prodavač po mně chce za balík PET lahví devět tisíc sumů. Jsem zvyklá vždy smlouvat. „To je moc, dám vám sedm tisíc.“ „Ne, devět tisíc,“ zní nekompromisní odpověď. Tak dobrá, hrabu se v ledvince, ale jeden z dalších zákazníků je rychlejší. Už odpočítává peníze ze šrajtofle a platí za nás. Co to je??!! „Prosím?! Přeci nám nebudete kupovat vodu! Proč?“ „To je v pořádku, jen si to vezměte,“ vysvětluje nám anglicky průvodce. „Ale to přeci nejde, já ty peníze pochopitelně mám,“ namítám. „Je pátek, ten muž jde do mešity, a tak vám chtěl udělat radost.“
   Chlápkovi rozpačitě děkujeme, ale stále nám to je divné, stále koukám, kde mi mezitím co zmizelo z batohu, co po nás vzápětí bude chtít. Nic. Zasmál se na nás a odkráčel se svými kamarády směr mešita. Musela jsem to chvíli rozdýchávat.