úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám

Namibie ... Západní Afrika ... konečně!

Do Namibie jsme se s Jirkou chystali léta letoucí. Dokonce jsem si už zakoupila dva průvodce onehdy v Drážďanech, protože u nás nebyly k dostání. Jirka se k tomu ale stále neměl - letenky byly drahé, neměl čas, neměl chuť a co já vím (teď už vím...) A tak plynuly roky a bývalá Západní Afrika zůstávala stále nepokořená. Pak to u nás doma ruplo a bylo jasné, že my dva spolu hned tak nikam nepojedeme (jestli vůbec někdy).

      Asi za dva měsíce ke mně přišel pacient s prosbou o akutní vyšetření před cestou do Afriky. Jakmile zaslechnu "Afrika", tak mi nedá, abych nepřipojila velmi neprofesionální otázku: "A kam tam máte namířeno?" "Do Namibie." "Ugh!! (citoslovce spadlé brady) To je tedy neobvyklá destinace!" "Pro nás už ne - my tam jezdíme skoro pořád!" "Efh! Efh! (citoslovce lapání po dechu) Tak to vám trochu závidím, do Namibie se už dávno toužím podívat." "Tak pojeďte s námi! Letos to už nestihnete, ale klidně můžete příští rok." "O.O" (znázornění vykulených očí - mých :)

      A taky že jo! Nevím, jestli Luděk a Lenka předpokládali, že je vezmu za slovo a nakýbluju se k nim, ale poté, co jsem byla v průběhu zimy opakovaně ujištěna, že "to není blbý" a že mne RÁDI vezmou s sebou, jsem odhodila zábrany a šla do toho.

      Luděk a Lenka jsou vášniví bezmotoroví letci a Namibie je se svým horkým stabilním klimatem a pouštěmi, ve kterých se tvoří stoupavé proudy, pro tento sport jednoduše rájem. V sezóně se sem slétají piloti z celého světa. Luděk a Lenka si tu střihnou vždy nějaké létání a nějaké výlety a občas s sebou vezmou i některého ze svých českých vyjukaných kamarádů.

Takže tak.


     Nic lepšího mne potkat nemohlo - do ničeho jsem se nepletla, protože oni se už vyznají, takže Luděk zajistil letenky a Lenka dlouho dopředu pečlivě připravila zcela přesný itinerář a zarezervovala bydlení (bez toho to nešlo, protože turistů je v Namibii čím dál víc a možnosti ubytování nejsou nijak předimenzované). Já se jen těšila, zabalila si kufr a v určený den sedla před domem do auta jak velkovévodkyně. Měla jsem to i s odvozem na letiště - prostě ideální! :)

     Jediným předodjezdovým stínem byla shoda s vrcholícím mediálním šílením kolem vzplanutí eboly v zemích Guinejského zálivu. Na podzim 2014 kolem toho byl velký cirkus, takže jsem trochu zaváhala, jestli vůbec odjet - všichni mne zrazovali a po návratu mne někteří známí odmítli políbit na tvář na uvítanou ... ale posléze celý ten humbuk celkem nenápadně vyšuměl.

      Nakonec jsem cestu pochopitelně neodpískala, takže jsme vyrazili: Praha - Mnichov - Johannesburg ("džoburk", jak říkají světáci) - Windhoek ("vinduk", jak říkají místňáci).


     NAMIBIE! Úžasný zážitek, nádherný výlet, pro mne docela nová zkušenost (a že jsem toho už hodně zcestovala). Jak to jen jednoduše charakterizovat? Jsem zvyklá na přelidněné chudé země třetího světa. To Namibie opravdu není. Tuším, že podobné to bude v Jihoafrické republice, kde jsem dosud nebyla a kam jezdí kdekdo, takže možná budu žasnout nad skutečnostmi, které jsou pro mnohé cestovatele samozřejmostí. Namibie určitě není chudá země, Namibie určitě není primitivní a zaostalá. Namibie je bývalá německá kolonie, která relativně nedávno získala nezávislost, takže německý dril, řád a pořádek je tu stále setsakra znát.

     Člověk je zvyklý na globální angličtinu a celkem také na koloniální "klasiku" francouzštinu, ale když jsme bezprostředně po opuštění letiště zapnuli v autě z půjčovny rádio a vyskočilo na mne oficiální namibijské zpravodajství v němčině, tak jsem jen otevřela pusu.

     Jsem zvyklá na - jemně řečeno - ležérnost, trefněji bordýlek a zmatek zemí středního východu. V Namibii všechno (skoro všechno) funguje na téměř evropské úrovni. Je tu čisto, pořádek, bezpečno, bankomaty, automaty, cedule, šipky, ploty ... Eeh ploty. Ploty s ostnatými dráty, které "bezpečně" oddělují "civilizovaná" obydlí od okolí. To je asi ten apartheid. Tady v Namibii jsem ploty zavánějící pohrdáním viděla jen v hlavním městě. (Nechci ale zase jednou dělat chytrou po jediném krátkém pobytu.)

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.


Znáte systém "stop4"? Každý, kdo přijede na křižovatku zastaví a sleduje: první jede ten, kdo tu čeká nejdéle, pak teprve další a další v přesném pořadí. Dovedete si představit, jak by se čeští řidiči potloukli a porvali??

     Pravda je, že v Namibii jsem se - pokud jde o prostředí a lidi - vůbec necítila ohrožená ... paradoxně to ale byla jediná dovolená, při které jsem opakovaně zažívala velikou úzkost a strach (podrobně vysvětlím dále).

      Do Namibie se jezdí hlavně za exotikou (pochopitelně), v tomto případě za zvířaty a divokou přírodou, též trochu za "domorodci".

Začnu zvířaty - bylo to moje první safari.


     Nevím, jak setkávání se zvířaty probíhá v jiných národních parcích v dalších afrických zemích, ale tipla bych si, že podobně. Popíšu své nováčkovské dojmy - své prvotní nadšení a postupné mírné vystřízlivění. Zpětně vzato pro mne byl v tomto ohledu větší zážitek setkávat se se zvířaty mimo rezervace, i když to nebylo tak našlapané. Jedete po silnici krajinou a tu se vedle vás pasou antilopy, tu z křoví vystrčí hlavu žirafa a vedle ní další a ještě další, tu přeběhne přes cestu pštros... S Lenkou a Luďkem jsme strávili dva dny v profláklém parku Etosha. Vjedete branou, zaregistrujete se a zaplatíte vstupné. Potom si podle mapky, kterou dostanete ke vstupence, můžete jezdit pouze po povolených trasách kilometry sem a tam - od napajedla k napajedlu. Tam máte nejspíše možnost vidět zvířata, která sem chodí uhasit žízeň.

     Jsou již navyklá a je tedy velmi pravděpodobné, že u každého napajedla natrefíte na větší či menší skupinu zvířat. Ta sem přicházejí postupně, nebo ve více či méně různorodých společenstvech podle jakési mezidruhové hierarchie či pravidel hry. Jsou druhy, které mají evidentní respekt a nadvládu, a jsou otloukánci, kteří musejí počkat, až jim ti silnější milostivě uvolní místo.

     Můžete pozorovat, jak postupně nastupují stáda - objevují se na horizontu, blíží se, okupují napajedlo, napojí se, setrvají pár desítek minut a odcházejí na druhou stranu - vtom už se z "příchozí strany" blíží další zástup jiného druhu. Všeobecně ale život u napajedel plyne poklidně a majestátně. Máte-li štěstí, tak zvířata potkáte i ve volném terénu v rámci rezervace, ale napajedla jsou jistota.

     A to je právě to, co mi jaksi kazilo dojem z "autentického zážitku", z "náhodného setkání" člověka se zvířetem v jeho přirozeném prostředí. U každého napajedla bylo parkoviště, kde stála auta, lidé koukali a fotili a zvířata pila a cárala se ve vodě uměle přivedené do umělého jezírka s mnohdy betonovým dnem a okraji. Taková ZOO naruby. Z auta se nesmělo vystupovat a když se vám chtělo na záchod, nebo se proběhnout venku, tak jste museli zajet do k tomuto účelu speciálně vytvořené ohrady, kde jste za sebou museli zavřít vrata a pak teprve jste mohli použít kadibudku. (Aby vám lev neukousnul zadnici, až budete sedět na bobku za baobabem :) ).

     Teď jsem to napsala trochu ošklivě, ale pochopitelně, že jsem na místě samém nahlas nadšeně vykřikovala, radovala se a fotografovala jak o život.

     Na každou dovolenou si beru zhruba dvojnásobnou kapacitu paměťových karet do foťáku, abych byla v klidu a měla rezervu i pro strýčka příhodu. Namibijskou cestu jsem v tomto ohledu po čertech podcenila. Ve druhé polovině výletu jsem strávila několik dní sháněním další paměťové karty (do své zrcadlovky potřebuji trochu specifický typ, který není zcela běžně k mání). Na tomto místě veřejně děkuju Luďkovi, který mne sice po celou dobu všelijak pošťuchoval a dobíral si mne, ale když zjistil, jak moc mi o kartu jde, tak dělal, jako že by zrovna moc rád jel do centra města, a tím pádem bychom se mohli kouknout i do nějakého toho fotoobchodu... :)

     Ale zpátky k fotografování zvířat. To je holt něco jiného, než focení architektury, nebo přírody. Tam si vymyslím záběr, kompozici, zaostřím a cvaknu - a pro jistotu ještě podruhé. U zvířat, která se neustále melou, hýbají a přeskupují, prostě fotím jak s kulometem v naději, že potom z té skrumáže vyberu svůj životní snímek. Pár slušných se tam nakonec našlo ... :)


Fotogenický záběr na auta vracející se večer z "fotolovů" v národním parku Etosha.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.


     Některá napajedla se nacházejí v bezprostřední blízkosti obydlí a hotelů, takže jsou hojně navštěvována turisty, a to i ve večerních hodinách, kdy je napajedlo uměle nasvícené, takže tu lidé potichu sedí na lavicích jako v nějakém přírodním amfiteátru a pozorují zvířata, která jsou na neobvyklé večerní světelné podmínky už zvyklá.


      A jedno opravdu snobské napajedlo bylo zřízeno v rámci hotelu Lapa Lange Lodge, kde přímo u něj byl bungalov, který si povětšinou pronajímají novomanželské páry ve svůj svatební den ... sedi na terase ve vířivce, popíjejí sekt, muchlují se a koukají na antilopy u napajedla vzdáleného pár metrů. My jsme tu také strávili noc, ale nikoliv přímo v onom bungalovu.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Zrovna tu byli nosorožci. Tu dramaticky vypadající fotografii jsem pořídila zbaběle zpoza elektrických drátů. Ale drama být mohlo, protože jsem "v zápalu boje" svůj kovový objektiv prostrkávala až skrz dráty - kdybych se dotkla, tak bych měla po foťáku a bůhví po čem ještě... Luděk mne ale hlídal a usměrňoval.