A to nejlepší na konec - oranžové duny,
červené duny, růžové duny...
Mezi Swakopmundem a Walvis Bay už začínají písečné duny. Jsou vysoké, pohyblivé a krásné a v této části pouště Namib se jim říká "dunové moře" (dune sea). Ty nejproslavenější jsou v oblasti Sesriem-Sossusvlei, kam jsme později též dorazili.
Na dunách v oblasti Walvis Bay je povolené provádět psí kusy, a tak jsme zde natrefili na hochy na čtyřkolkách, ale i na jakýsi sportovní mančaft, který poránu přijel na opuštěné parkoviště v náklaďáčku, s korby seskákala banda chlapců v teplákách a trenér je hnal svižně nahoru. Vypadalo to jakoby nic, ale je to pořádná fuška - nohy se boří hluboko do písku a pohybovat se strmým klouzavým kopcem vzhůru není jen tak.
Bizarní krajina kolem řeky Kuiseb hostí mimo jiné i neméně bizarní a fotogenické stromy Aloe dichotoma, kterým se říká "Quivertree" nebo "Kocherbaum", ale český ekvivalent jsem nenašla - nevadí, dodám alespoň fotky :).
V údolí Tsondab jsme ve stejnojmenné lodgi s inženýrkou absolvovaly naši asi nejfotogeničtější okružku "scenic drive" před západem slunce. Nenechaly jsme si ji zkazit nerudným šoférem, kterého jsme ošacovaly jako "zapomenutého nacistu", ani výfukem, který nám čoudil nahoru, rovnou pod nos. Když jsem si na to stěžovala a radila, aby pán výfuk otočil dolů, tak mi řekl, že je to tak schválně, protože by jinak zapálil trávu. Tak nic. Scenérie byly ale tak nádherné, že jsme s Lenkou fotily jako o život a nedbaly obligátního pohoštění, které nám neruda připravil na rozkládací stolek. Mračil se, koukal po hodinkách a všechny sušenky a oříšky snědl sám. My s Lenkou jsme tedy do sebe obrátily své skleničky vína a jelo se zpátky.
Na noc mne inženýrka zase nenechala ve štychu. Dostaly jsme na vybranou, zda chceme spát uvnitř bílého válcovitého domku na okraji pouště, anebo na jeho střeše. Zvolily jsme variantu "bé" a nelitovaly - nad námi se rozprostíral nebeský baldachýn posetý hvězdami jižní polokoule - nezapomenutelný zážitek!!
"Městečko" Solitaire je na mapě sice řádně označené jako město, ale skutečně jsou na místě uvozovky. Domky by se tu daly spočítat na prstech rukou truhláře, to znamená, že jich deset nebylo. Skoro každý se tu ale zastaví, protože je to široko daleko jediná možnost občerstvení a doplnění benzínu - a hlavně je tu malebné autovrakoviště, kde se turisté s oblibou fotografují. Místní pekárnička přitahuje nejen mlsné lidi, ale i ptáčky - ti jsou už tak oprsklí, že létají i dovnitř do obchodu.
A když už jsme u ptáčků - tak po celé Namibii jsme se setkávali se snovači, kteří si stavěli svá pracná a obdivuhodná hnízda. Někdy to byly shluky malých kulovitých "vilek", jinde vyslovené "paneláky". Nebylo jednoduché snovače vyfotogravovat, protože se pohybovali neuvěřitelně svižně a mrštně, ale občas se zadařilo ... :)
Tak a teď už konečně ty oranžové duny!!! Některé země mají určitá malebná přírodní specifika, která fungují jakoby univerzálně. A přitom to vůbec není pravda. Když se řekne Toskánsko, tak každý vidí oblé kopečky se špičatými cypřiši, placatými piniemi a honosnými vilami s oranžovými prejzy. Když se řekne Čína, tak si představujeme špičaté zelení porostlé homole vyčuhující z vodní plochy. A tak dále - "divoký americký západ" evokuje bizarní skalní útvary profláklé z většiny westernů.
Člověk neznalý nabývá dojmu, že celé Toskánsko je takové, jako okolí San Gimignana, že celá Čína je jako ten kousek kolem řeky Li, že celé Spojené státy jsou jako Monument valley. A podobně je tomu s Namibií. Skoro všude se ukazuje jako synonumum Namibie ta oranžová písečná scenérie, jak z ní koukají černé uschlé větve - a přitom je to jen jeden plácek o rozloze nějaké dva kilometry čtvereční!
Takže jsme pochopitelně nemohli vynechat ten největší namibijský tahák - oblast Sesriem-Sossusvlei. Luděk s Lenkou tu byli už poněkolikáté, ale byli tak hodní, že sem jeli znova se mnou. Do fronty aut před bránou do parku jsme se zařadili ještě za tmy, před východem slunce. Během pár hodin se pak jednak ztratilo optimální šikmé fotografické nasvícení a za druhé se udělalo nepříjemné vedro, takže procházku v dunách jsme zakončili tak akorát někdy kolem jedenácté.
A odpoledne jsme se plácli přes kapsu a zaplatili si hodinový vyhlídkový let přes duny až k mořskému pobřeží. Luďkovi nedalo ani moc práce přemluvit mladinkého pilota, aby mu na chvíli předal řízení :) Já, pamětliva svých zážitků s letem nad planinou Nazca, jsem měla připravený pytlík a zhluboka dýchala, ale fotila jak o život :)
Letěli jsme nad koloniemi lachtanů, nad opuštěnými, rozpadlými a zpola zasypanými domky starých osadníků, nad lodním vrakem pohřbeným v písku a také nad záhadnými skvrnami. Pravidelné kruhy bez vegetace jsou v obrovském počtu rozesety po zdejší pouštní krajině. Dosud se s určitostí nezjistilo, jak vlastně vznikly, a tak je otevřené pole pro fantazírování všelikých záhadologů.
Není poušť, jako poušť. Podle jména je podstatně slavnější Kalahari (tou jsme projížděli další den), ale zdaleka není tak spektakulární. Na rozdíl od pohyblivých fotogenických žlutooranžových dun z oblasti Sestriem-Sossusvlei působí vegetací porostlé stacionární červenohnědé "napůl schované" duny pouště Kalahari jako chudé příbuzné. Jejich pásovitá pravidelnost vynikne až při pohledu shora - ten se nám naskytl z letadla, když jsme Namibii definitivně opouštěli.
A pak už jsme se vrátili do "civilizace", Luděk s Lenkou pozdravili piloty na letištích Bitterwasser a Pokweni, nakoupili jsme pár suvenýrů ve Windhoeku a naposledy se nacpali biftekem z oryxe.
A moje obligátní agitka na konec? :) Šetřete, střádejte penízky, choďte na brigády, rozbijte prasátko, absolvujte kurz výměny pneumatik, vezměte s sebou ochranku na noc a VYRAŽTE DO NAMIBIE!!! :)
|
