Peru - vzdálená země "hluboko pod obzorem a ještě o kus dál".
 Na reportážích o Peru jsem
si nechám záležet. Tahle země nám dala pořádně zabrat - a to nejen na místě, ale i před a po. Ještě nikdy jsme se na cestu tak dlouho nepřipravovali a ještě nikdy jsme se po návratu domů tak dlouho nevzpamatovávali. Buď jsme už starý, nebo je to přeci jen moc daleko a jinej svět. Faktem ale je, že jsme program v Peru měli nesmírně nabitý, abychom "toho co nejvíc uhlídali" - řeknu málo: za celý náš patnáctidenní pobyt jsme jen třikrát měli řádnou snídani v hotelové jídelně. Většinou servírovali snídani od šesti hodin ráno, ale to jsme prostě nestíhali. Tou dobou už jsme buď jeli na letiště, nebo uháněli po silnici k další destinaci, nebo přešlapovali na nádraží. Pak se divte, že jsem ještě dva týdny po příletu zaspávala, chodila pozdě do práce a měla žaludeční křeče.
Ale vezmu to pěkně po pořádku - kdo má čas a chuť, je vítán a přeju mu, ať si virtuální cestování po Peru s námi užije, kdo chvátá, nechť snad raději rovnou překlikne na www.rychle-honem-šup.com
Už dlouho jsme nikde "pořádně" nebyli a ani jsme neměli žádný konkrétní naplánovaný cíl. Tak dlouho jsem Jirku otravovala s dotazy, až sedl k internetu a po chvíli brouzdání a klikání mi oznámil, že pro nás na 3. listopad zarezervoval letenky do Limy - jen Bůh ví, jak na to přišel… Poté dodal, že doufá, že už mu dám pokoj, a odešel za svými povinnostmi.
Rozhodující mužská práce byla odvedena a nastoupila jsem já - "podružná zařizovačka a cílová dotahovačka". Následoval nákup průvodců, obrazových publikací a map a shánění informací a tipů na internetu. Tentokrát jsme se chystali velmi dlouho - s vyguglovanými cestovními kancelářemi jsem začala jednat už někdy v srpnu, protože se mi tato destinace jevila jako "příliš vzdálená a moc hluboko pod obzorem". Ostatně to byla naše první výprava přes rovník, na jižní polokouli.
Otevřeně a nezáludně vám popíšu způsob naší cesty a všeliké zádrhele, které nás potkaly, a budu doufat, že ostřílení světoběžníci k nám budou shovívaví…
Do Peru se všeobecně jezdí hodně a myslím, že mohu zjednodušeně shrnout, že Evropští turisté cestují do Peru (a dalších zemí jižní a střední Ameriky) v zásadě dvěma způsoby. Buď se stanou členy organizovaného zájezdu, nebo jedou zcela na vlastní pěst - je mi jasné, že i mnozí z českých čtenářů našich stránek již budou mít tento výlet za sebou a možná nad naším způsobem budou ohrnovat nos. Organizované zájezdy cestovních kanceláří jsou jasné: všechno je zařízeno, připraveno, o nic se nemusíte starat, ale chodíte ve štrůdlu a musíte se podřizovat ostatním. Individuální "divoké" výlety mají bezesporu kouzlo svobody volného pohybu, rozhodování na poslední chvíli a improvizace, ale vyžadují dostatek času - do podobné destinace nemá za těchto podmínek cenu jezdit na dobu kratší než měsíc. Optimální je šest až osm týdnů, kdy vám nevadí půl dne ztraceného čekáním na autobus, dva dny strávené s průjmy v posteli, pár hodin proklimbaných při nevolnosti z výškové nemoci, či odložení výletu o další den kvůli dešti.
My s Jirkou jsme chtěli jet sami a podle svého, ale nemohli jsme si se svými sedmnácti dny volna dovolit žádné zbytečné prostoje. A tak by se náš peruánský výpad dal nazvat "bleskovou inspekcí do země Inků a zpět". Všechno jsme předem pečlivě naplánovali a připravili, takže jsme ve výsledku, po několika desítkách emailů vyměněných s vybranou peruánskou cestovní kanceláří, měli přesný itinerář cesty, zabukované vnitrostátní letenky, zarezervované hotely a zakoupený lístek na býčí zápasy (13.řada, sektor F, stín) … ano, ti mladí dobrodružní nízkorozpočtoví batůžkáři si řeknou, že jsme pěkný bábovky, ale prostě Peru má mnoho lákadel a času jsme měli žalostně málo.
Napadlo mne, že bych tuto mnohomluvnou úvodní kapitolu mohla zpestřit několika fotografiemi, aby případný fotografující turista zjistil, že na své si v Peru přijdou všichni fotografové :
- krajináři (Vysokohorské údolí Colca severně od Arequipy.)
- detailisti (Ještěrka v ruinách města Chan Chan.)
- portrétisti (Stařenka z města Chinchero, nedaleko Cusca.)
- ornitologové (Podivný pták z rákosových ostrovů na jezeře Titicaca.)
- kýčaři (Pohled z letadla na horský pás Cordillera Blanca se slavným Huascaránem.)
- reportéři (Paradoxní situace před prezidentským palácem v Limě - každodenní střídání stráží se odehrává v pravé poledne. Probíhá na vnitřním nádvoří za mříží a pod přísným dohledem mnoha těžkooděnců, přičemž se ho (bůhví proč) zúčastňují nevinné děti z mateřských školek připomínající andílky oděné do bílých zástěrek.)
- gurmáni (Vyhlášenou peruánskou pochoutkou je pečené morče - "cui".)
- etnografové (Děti z planin severně od Cusca. Peruánci nenosí své pestré kroje jen aby se producírovali před turisty, ale skutečně je používají jako každodenní oblečení. Krojované ženy prodávají na trhu, cestují autobusem a pracují na poli. Každá oblast, každá vesnice má svá přesná specifika, takže znalec poměrů může podle ozdob, výšivek a tvaru klobouku přesně určit, odkud kdo pochází.)
- kynologové (Proslulý "peruánský naháč" - Perro sin Pelo del Perú - je pes, který má vyšší tělesnou teplotu, než ostatní živočichové. Bývá (chudák) využíván mimo jiné například při léčbě revmatismu, kdy si ho lidé přikládají na postižená místa na těle.)
- aktivisti ("Demonstrace" dětí z mateřské školky v Chincheru probíhala pod vedením učitelek - "Mám právo na studium!" "Mám právo na narození, na jméno a na rodinu!")
Možná pro vás bude zábavné přečíst si, jakou lapálii jsme před odjezdem prožívali s onou peruánskou cestovní kanceláří, a uvědomíte si, že ty naše cestovní úlety dají pořádně zabrat.
Zpočátku jsem si s tím vším nelámala hlavu - tak jako obvykle jsem "vyguglovala" místní cestovní kanceláře, některé z nich oslovila a provedla soukromé výběrové řízení. Do užšího výběru se dostaly tři a ukázalo se, že jejich cenová nabídka se příliš neliší, takže jsem pocitově vybrala tu, která mi byla nejsympatičtější, protože její zástupkyně - dívka Paola - se jevila jako sympatická a se smyslem pro praktické rady a připomínky. Zhruba po třech týdnech intenzivní výměny emailů jsme svorně doladily výlet do nejmenších detailů a nadešel okamžik smlouvání o cenu, kdy vždy opět vstupuje na scénu Jirka - jako chlap, držitel rodinné pokladny, diplomat a nesmlouvavý obchodník v jedné osobě.
Částka se po několika kličkujících emailech z obou stran nakonec ujednotila ke všeobecné spokojenosti a cestovka požádala o zaslání 30% zálohy na peruánský účet. V tu chvíli jsem si však (poněkud nepatřičně pozdě) uvědomila, že ale vlastně vůbec nic důvěryhodného o té kanceláři nevím, a netuším, kde se vůbec vzala. Oslovila jsem tehdy celkem asi patnáct cestovek, ale tato mezi nimi nefigurovala, a odpovědělo mi jich osm a mezi nimi i ona. Kde se vzala, tu se vzala… Její jméno se nevyskytovalo na žádném seznamu oficiálních stránek peruánského institutu pro cestovní ruch a když jsem si vyhledala stránky této cestovní kanceláře na internetu, tak se objevilo, že neexistují.
Zavolala jsem na peruánské velvyslanectví v Praze a poprosila, zda mi mohou vyhledat v jejich obchodním rejstříku, jestli tato firma vůbec existuje, ale řekli mi, že litují, ale informace tohoto typu neposkytují. Když jsem zadala název té cestovky do Googlu, tak se mi objevil jediný odkaz - dotaz nějakého Francouze, který se chystal do Peru asi dva měsíce před námi, zda někdo tuhle cestovku zná a zda vůbec existuje… Začala jsem trochu propadat panice. Termín odletu se dotěrně blížil, letenka měla statut "neměnná, nevratná" a Jirka si ze mne utahoval, že jsem to pěkně zařídila a že se klidně může stát, že Paola je nějakej fousatej chlap, co od nás shrábne peníze, a my v Peru budeme namydlený…
Napsala jsem Paole na rovinu, že pochybuju o tom, jestli jejich kancelář vůbec existuje, když jim nefungují webové stránky a když o nich nikdo neví, a požádala jsem ji, jestli by mi nemohla poslat kopii svého živnostenského listu, nebo tak něco. Odpověděla, že chápe naše znepokojení, že za těchto okolností od nás výjimečně nebude požadovat zálohu, a po týdnu mi poslala kopii nějaké oficiální listiny, kde se uvádí, že je zástupcem cestovní kanceláře té a té, jež je registrována od 12.října 2005, s datem zahájení činnosti 15. října 2005. Takže si milá Paola lejstro nechala vypsat až poté, co jsem ho od ní chtěla! Chlap jeden fousatej - podvodník nemravnej! Přerušila jsem s ní okamžitě kontakty a začala horečně vyjednávat s jinou, dražší a méně pružnou peruánskou cestovkou.
No, nebudu vás napínat, jak to dopadlo. Bylo to skutečně jako v oněch úsměvných divadelních jednoaktovkách, kdy zhrzený Robert odchází jedněmi dveřmi, zatímco druhými dveřmi zrovna vstupuje uzardělá Hedvika. Nakonec se ale hlavní aktéři osudově střetnou a vše se vyjasní, v dobré obrátí, statek se neprodá a mladému manželství je požehnáno...
Takže: už jsem s tou druhou cestovní kanceláří (opět na základě třiceti emailů) vše dojednala, itinerář upřesnila a podmínky vyjasnila - tentokrát byli nekompromisní a chtěli tu zálohu poslat předem. Šla jsem převod peněz vyřídit do banky, ale byla v tom ještě nějaká nejasnost, a tak jsme se se slečnou u přepážky domluvily na následující den. Ten večer jsem dostala email od onoho Francouze, který se dříve virtuálně vyptával, jestli někdo o té Paolině kanceláři slyšel, a kterého jsem oslovila. Tehdy mi neodpověděl - ozval se až po několika týdnech, po svém návratu z Peru - a to bylo právě onen osudný večer. Napsal mi, že se zrovna s manželkou vrátili z cesty, Paolina kancelář skutečně existuje, vše klapalo výborně, Paola je skvělá…
Takže hurá! - vrať se, fousatá Paolo, vše odpuštěno! … žádnou zálohu jsme neplatili, druhé cestovce jsme se omluvili a s Paolou rychle obnovili kontakt. Čekala nás na letišti - drobná, čiperná a inteligentní - používá parfém "Atahualpa N.5" a vše měla percizně a pečlivě připraveno…
Můžu to ale shrnout, že jsme do Peru ještě ani nevyrazili,
a já už z toho byla utahaná jak lama…
|
