úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Lima – rozlehlá metropole pod „melancholickou garúou“.

Lima byla původně nazvána Městem králů, protože ji v roce 1535 založil Francisco Pizarro na Tříkrálový svátek, a svého času byla vůbec největším a nejvýznamnějším městem jihoamerického kontinentu. To již dávno neplatí, ale peruánská metropole stále zůstává rozlehlým městem, v němž žije celá jedna třetina obyvatel země. Dnešní Lima je „městem kontrastů“, jak se neotřele píše o většině moderních velkoměst s bohatou minulostí…
    V Limě se turistům předvádí hlavně historické centrum s domy a paláci v koloniálním stylu a luxusní residenční čtvrti na útesech nad mořem. Pakliže budete ubytováni v hotelu střední a vyšší třídy, můžete se vsadit, že se ocitnete ve čtvrti Miraflores, moderní limské „výkladní skříni“.

S Jirkou jsme zde pobyli dva půldny a tak nějak nám to celkem postačilo…

    Velmi nás zarazilo zdejší pobřeží – a to nejen v Limě, ale v Peru všeobecně. Jsme zvyklí, že evropské přímořské země mají na břehu moře, pokud to jen trochu jde, jednu pláž za druhou, jeden hotelový komplex vedle druhého, rybářské vesničky střídají mondénní letoviska… V Peru je tomu jinak. Nezjistili jsme, jestli je to způsobené hlavně studeným Humboldtovým proudem, který nečiní koupání moc příjemným, nebo spíše skutečností, že velká část peruánského pobřeží je pouštního charakteru a bez pitné vody se těžko buduje turistická infrastruktura – ale faktem je, že zdejší pobřeží působí skličujícím dojmem, protože je desítky a stovky kilometrů liduprázdné.
    A totéž platí i pro Limu samou. Je tu několik pláží, ale v době, kdy jsme zde byli – v listopadu, to je na jižní polokouli začátek léta - zde zdaleka nebyly podmínky na slunění a koupání. Na pošmourné pláži se k sobě choulilo pár zamilovaných dvojic, oblečené partičky pubertální mládeže se halasně bavily tím, kterému z jejich členů pobíhajících v příboji vlny víc zmáčí kalhoty, a ve vodě se potácelo několik tmavých postav v neoprenu se surfy – z mlžných vod se vynořovaly jako mloci a tak trochu z nich šel strach. To ale bylo jen na několika místech – většinu limského pobřeží tvoří skaliska a nijak kultivovaný břeh, dokonce je zde dost místa i pro skládku s hromadami smetí.
    V Limě nebyla zima, ale až na pár hodin, kdy problesklo slunce, jsme zde zažili neveselou šedavou atmosféru. V průvodci se píše: „od dubna do prosince halí siluetu města melancholická garúa - pobřežní opar“ … no, výraz „melancholická“ bych označila za velmi slabounký – byli jsme tu sotva pár hodin a už na mne sedla pěkná depka… Abych ale nepředávala jen negativní vjemy… Věděli jsme, že tu v říjnu probíhá sezóna býčích zápasů, a tak jsme si předem objednali vstupenky a zdejší corridy jsme se zúčastnili. Paola nám vybrala výborná místa – nevím, jestli to byla náhoda, nebo zda se tak moc snažila, ale fotilo se nám určitě mnohem lépe, než onehdy ve španělské Malaze, kde mi neustále chlapi přede mnou, kteří si nesundali klobouky, strkali hlavy do záběru.
    Hlavně nás ale velmi mile překvapila atmosféra, která v aréně, či spíše v jejím zákulisí, zavládla po zápasech. Nebylo to jako u nás, kde po skončeném představení každý pospíchá domů. Tady se pokračovalo dál: byly k dostání výborné hovězí špízy (že by to tak rychle stihli připravit z těch prvních nebožáků?), víno a zdejší alkoholická specialita – světlé brandy „pisco“, hrála hudba a vnadné dívky tančily flamenco. Moc se nám to s Jirkou líbilo a zdrželi jsme se…

A teď snad pár foteček:


Katedrála na hlavním limském náměstí, které (stejně jako ve všech ostatních větších městech v zemi) je nazýváno Plaza de Armas, což v překladu znamená „vojenské cvičiště“.




Naše limská průvodkyně – Rosa, kultivovaná dáma středních let, nás vzala do baru El Cordano, proslaveného podniku s velkou tradicí v samém centru města. Těžko říct, jestli letitější byl zdejší starosvětský nábytek, nebo číšníci – vesměs staříci, kteří se sotva šourali, ale srdnatě plnili své povinnosti. Velmi úsměvně a možná trochu dojemně působilo, když na ně Rosa volala „joven!“, což je zaběhlé oslovení číšníka a podobně jako francouzské „garcon“ se překládá jako „chlapče!“




Nádherná barokní knihovna kláštera San Francisco. Některé zdejší texty údajně pocházejí ještě z doby conquisty.




Celkový pohled na arénu na Plaza de Acho. Vzhledem k tomu, že se zde býčí zápasy odehrávají jen v listopadu a v březnu, a to pouze o nedělích, překvapilo nás, že hlediště bylo zaplněné sotva z poloviny.




Obligátní záběr z corridy. Matadoři byli ze Španělska, býci místní…




Nad limským střídáním stráží, které probíhá před prezidentským palácem na náměstí Plaza de Armas každodenně v pravé poledne a je turistickými průvodci doporučované jako skvělá atrakce, jsme zůstali poněkud v rozpacích. Ceremonie doprovázená břesknými zvuky vojenské kapely se celá odehrává za mohutným mřížovím paláce. Vzhledem k tomu, že se v příslušnou dobu venku rozestavěli policisté se štíty a obušky a zamezili přístupu do celého prostoru před palácem, jsme očekávali, že stráže v parádních uniformách vypochodují ven a budou předvádět nějaké prostocviky. Oni však po celou dobu zůstali v bezpečí mohutných mříží a na vyklizeném prostoru se mezitím odehrávaly groteskní výjevy. Policisté tam nevpustili žádné civilisty – ti se všichni mačkali na protějším chodníku, ale metař mohl nerušeně pokračovat ve své práci i v tomto „slavnostním“ okamžiku.




Slavné Palacio Torre Tagle z roku 1735 je nejkrásnějším dodnes výborně zachovalým koloniálním palácem v Limě. Dnes zde sídlí ministerstvo zahraničí a když se chováte mile a pokorně, tak vás vpustí na nádvoří a nechají fotografovat.




Detail konzole složitě vyřezávaného
balkonu paláce Torre Tagle.