Jezero Titicaca - je sice nádherné, ale turista by
si zde měl dávat pozor na to, co bere do úst …
 Z Arequipy jsme se plavmo přesunuli letadlem do Juliacy, města, které je známé především tím, že je tu železniční uzel a letiště - vstupní brána pro turisty. Dá se sem dojet pochopitelně i po silnici, ale cesta prý není nijak skvělá a přejezd z Arequipy trvá půl dne.
My jsme letěli jen zhruba 25 minut, takže za tu chvíli letadlo nemohlo ani vystoupat do pořádné letové hladiny a jen se tak ploužilo břichem těsně nad úžasnými andskými vrcholky. Využila jsem toho, že nebylo plno, a odsedla si od Jirky tak, abych měla k dispozici vlastní okýnko … a fotili jsme a fotili. Byl to úchvatný zážitek.
Sotva jsme se odlepili z letiště v Arequipě, objevily se před okýnky
letadla úžasné scenérie - toto je sopečný masiv Chachani.
Krajina nedlouho před přistáním v Juliace - typická náhorní planina "puno".
Na letišti v Juliace nás v příletové hale očekávala místní kutálka (pro nás zatím nepoznaný zážitek), vyhrávala z plna hrdla a tklivá melodie "El condor pasa", u nás svého času tak hezky interpretovaná Karlem Gottem, se nesla celým prostorem. Přivítal nás dobře anglicky hovořící kečuánský průvodce, který - jak se později ukázalo - měl silně vyvinutý smysl pro tradici, ctil stará božstva a dodržoval staré zvyky (nebo se tak před námi alespoň stavěl).
Takže nám například ukazoval, že vždy, než se napije, uleje trochu tekutiny z láhve na podlahu pro "Matku Zemi". Na nekropoli v Sillustani nám vysvětloval, že do starých hrobek lze vstoupit jen za účelem uctění památky zde pohřbených a je nutné jim přinést nějaký dar - kupříkladu pár lístků koky. Též nám ukázal "magická místa", na nichž člověk cítí, jak do něj proudí energie. Snažila jsem se velmi, ale nic to se mnou nedělalo - patrně jsem nebyla patřičně připravená a vnímavá…
K obligátním turistickým zážitkům této oblasti patří návštěva lokality Sillustani,
kde je k vidění areál s válcovitými pohřebními věžemi "chullpas".
Některé břehy nedalekého jezera Umayo jsou upraveny tímto zvláštním způsobem, aby zde mohly být pěstovány brambory. Noční teploty zde velmi často klesají pod bod mrazu (nesmíme zapomínat, že jsme v nadmořské výšce 4000 metrů) a tak jsou pruhy bramborových řádků proloženy úzkými vodními kanály, které kumulují teplo ze dne a nedopustí, aby půda s bramborami v noci promrzávala.
Jezero Titicaca (pozor! - je důležité dát si záležet na výslovnosti a říkat po kečuánsku "titichacha" a ne "titikaka", jak jsme zvyklí, protože tato evropská výslovnost vyznívá pro místní obyvatele velmi neslušně… prostě "kaka" je stejné v Peru jako v Čechách. Takže jezero Titicaca - leží v nadmořské výšce bezmála 4000 metrů a je všude uváděné jako "nejvyšší splavné jezero na světě" - je tuze rozlehlé, velká část jeho břehu patří již Bolívii a je velmi atraktivní pro turisty. Většina z nich se ubytuje v přístavu Puno, stejně jako my, a absolvuje stejné výlety - a to k pohřebním věžím v Sillustani a na některý z ostrovů.
V Punu, stejně jako na mnoha dalších místech v Peru, jsou velmi oblíbeným lidovým
dopravním prostředkem tyto šlapací tříkolky, které plní funkci taxíků.
Proslulé jezero Titicaca je velmi rozlehlé a toto je jen jeho malá část - zátoka
u města Puno, která je z velké části zarostlá zeleným rákosím "totora".
My jsme vyjeli druhého dne ráno relativně velkou lodí, kterou jsme měli jen pro sebe, a po krátké plavbě koridorem v hustém porostu zdejšího charakteristického rákosu "totora" jsme se dostali k souostroví Uros. Ostrovy jsou umělé, vytvořené ze silné vrstvy rákosu a při chůzi se pod vámi podivně pohupují. Bylo nám vysvětleno, že tak, jak nejspodnější vrstvy rákosu postupně uhnívají, musí být přidáván stále nový rákos na povrchu.
Ostatně z totory je zde vše: tradiční čluny, chýše, ohrady, suvenýry. Všechno na nás ale působilo velmi, velmi turisticky a nemohli jsme se ubránit dojmu, že navečer domorodci nasedají do člunů a jezdí někam na břeh do normálních domků. To bych jim asi moc křivdila, ale faktem je, že prodej suvenýrů, placené projížďky na rákosových loďkách a pózování před fotoaparáty se jevilo jako stěžejní součást náplně dne zdejších obyvatel.
Jeden z mnoha umělých ostrůvků souostroví Uros - z totory je zde úplně všechno.
Obyvatelé souostroví Uros jsou s jezerními vodami
prakticky trvale ve velmi úzkém kontaktu…
Dostali jsme ochutnat oloupaný rákos, jehož lodyha (?) je ve své spodní části bílá, měkká a sladká - platí zde za pochoutku a místní jí říkají "jezerní banán". Ačkoliv každý z nás s Jirkou pozřel sotva dvě sousta, byl průběh následující noci a dne téměř katastrofální. Jirka tvrdí, že příčinou byly tyto "banány", mně se zdá, že po tak malém ždibci bychom nemohli strádat 24 hodin a svádím to spíš na omáčku, kterou jsme následně dostali jako doplněk oběda na ostrově Taquile. Každopádně ale na tomto místě doporučuji co největší obezřetnost při pojídání domorodých lahůdek z jezera Titicaca, v jehož vodách nejen plavou lodě a ryby, roste rákos, lidé si myjí vlasy a čistí zuby - viz fotografie, ale hlavně vyprazdňují útroby své i svých hospodářských zvířat.
V té chvíli jsme ale ještě neměli ani potuchu o tom, jaké břišní kotrmelce nás čekají, a pokračovali jsme v plavbě.
Jedním z hlavních zdrojů obživy obyvatel ostrovů a břehů jezera
Titicaca je rybolov. Proslavení jsou hlavně zdejší pstruzi.
Po nějakých dvou hodinách jsme přirazili k ostrovu Taquile, další turistické metě. Velmi zvláštní zážitek. Kopcovitý ostrov protkaný sítí chodníčků a stezek, na nichž panuje čilý ruch. Turisté se šinou po skupinkách všichni stejným směrem a ostrované svižně pobíhají sem a tam. Obyvatele ostrova Taquile jsem viděla buď sedící - přičemž odpočívali nebo (a to častěji) prodávali suvenýry, nebo chodící velmi rychlou chůzí.
Působili dojmem, že neustále někam pospíchají. Nikoho jsem neviděla jít pomalu - s výjimkou obdivuhodného výkonu mužů a žen, kteří pomalým
vytrvalým tempem vynášeli po dlouhatánském schodišti obrovské náklady z malého přístavu vzhůru do strmého kopce směrem k hlavní ostrovní vesnici.
Taquilané jsou známí svými charakteristickými kroji a zvláště mužové již na dálku zcela jasně "hovoří řečí svých čepiček". Čepice si vlastnoručně pletou, takže není výjimkou potkat zde pilně štrikujícího muže, a jejich barva a poloha na hlavě vypovídá o tom, zda je muž ženatý či svobodný, zda ženu hledá, nebo chce mít zatím pokoj.
Ostrov sám o sobě je velice malebný a fotogenický a na několika místech zde lze ve strmých svazích zahlédnout terasy vybudované již v dobách Inků.
A tak, kdyby se nestalo, že jsme Puno následujícího dne opouštěli s velmi silným bolobřichem a vnitřek našeho auta se podobal spíše lazaretnímu transportu, zůstaly by nám na jezero Titicaca veskrze kladné vzpomínky.
|
|
Muži z ostrova Tequile ve svých charakteristických čepičkách. Tito dva jsou ženatí.
|
|
