A rovnou težký kalibr: "kulturní trojúhelník"
 Pondělí 7. březen
Ráno odjezd směr Anuradhapura. Celé první tisíciletí po Kristu to bylo královské hlavní město ostrova. Pozůstatky prastarých klášterů, chrámů a paláců jsou rozesety na velmi rozsáhlém a nepříliš přehledném území. Tentokrát jsem pana Kumaru velmi ocenila! Na pěšky to moc není, auto bylo dobré, kolo by se také hodilo a pro mnohé je řešením tuktuk. Velká část staveb má stále svou aktuální náboženskou úlohu, takže se tu pohybuje krom skupinek bledých, potících se a hekajících turistů i mnoho místních poutníků. Nesnažím se popisovat přesně jednotlivé stavby – je to celkem fuk, kdo a v jaké době je postavil a užíval – mnohé dágoby jsou stále obnovovány, natírány, udržovány.
Ještě, že mám ty fusekle!!! I přesto mám ale trochu zedraná chodidla a písek je na některých místech rozpálený k nevydržení.Natrefila jsem tu mimo jiné na chlapa s kobrami v košíku, co měl na řetízku opičku v pyžamu.
S panem Kumarou jsme dostali svaté šnůrky na zápěstí. Za vše se platí. Já platím všude a všechno jak otloukánek … vstupy pochopitelně (jsou tedy pěkně vyšroubované – jednodenní do archeologického areálu za 30 USD!), parkovné pomalu u každé stúpy, za “úschovu” bot … ostatní místňáci neplatí nic, jen já blbka. Donation za vyfocení kobry, za flek na čele, chudákům žebrákům … OK.OK. Pan Kumara už má očíhnuté, jaké složení bankovek mám v peněžence a iniciativně mi radí komu kolik dát.
Ten den jsme stihli ještě Mihintale, místo, kde byl na Srí Lanku poprvé zaveden buddhismus („zaveden buddhismus?“- jak to v příručce mysleli? jak se zavádí na skále náboženství?…no nic).
Svatyně, spíše několik posvátných staveb na skalách rozeklaného kopce. Jde se po mnoha schodech alejemi nádherně kvetoucích “tempel trees” – česky plumérie. Dole byl klášter a na prostranství velké kamenné žlaby, kam věřící sypali a lili mnichům jídlo (eh – dobrou chuť...).
Nahoře plošina s různými schodišti a strmými stezkami - k soše Buddhy (lord Buddha, jak důsledně říká pan Kumara), ke stúpě... já lezu na větrnou skálu - je to trochu o hubu, visím na železném zábradlí… nahoře opice dřepí na oltáříku a s ledovým klidem sortýruje kytky, co sem nosí věřící – bere je z jedné hromádky, vykousne střed a odloží na druhou hromádku – naprosto systematicky – úžasné! :)
Nejhorší je dostat se dolů. Jenom v ponožkách po ostré skále to děsně klouže. Nevím, jestli mám mít větší starost o foťák, nebo o své kosti – na to konto si další ráno musím masírovat lýtka ketazonem a vzít si rozprskávací…
Přijíždíme za tmy - v hotelu vyžahnu dvě vínka, už nejím…
Úterý 8. březen
Ráno v 6:30 na „birdwatching“ :))... už jsem zase ve fázi, kdy jsem ochotna obětovat spánek, pohodlí a pochopitelně peníze, jen abych toho hodně „uhlídala“! Vyrážíme se dvěma Frantíky a vede nás „security“, který to má jako vedlejšák. Jdeme kolem hotelového bazénu a za prádelnou improvizovanou brankou, či spíše dírou v plotě, se ocitáme v „džungli“.
Sympatický pán ihned získá vážný výraz plný očekávání, straží uši a ukazuje nám v roští různé ptáčky. Moc toho nevidíme, tím méně můžeme fotit. Tak lačně jsem se rozhlížela, až jsem do něj, zastavivšího se, naplno narazila - hezky jsme se zasmáli a já si následně vyfotila alespoň páva na stromě, kterak zamával křídly a odletěl kamsi. Ještě nikdy jsem neviděla letět páva!!
Pak snídaně a odjezd do Polonnaruwy, další perly srílanského „kulturního trojúhelníku“. Cestou u silnice velká skupina vodních buvolů a o kus dál „povinná zastávka“ u chlapíka, co krmí jakéhosi varana masem na klacíku... (Pochopitelně obligátní “donation”!)
Polonnaruwa je nádherný velmi rozsáhlý archeologický areál s mnoha úžasnými pozůstatky starého královského města. Na rozdíl od včerejší Annuradhapury, která z velké části stále funguje jako poutní místo a její dagoby jsou udržovány a opečovávány, je to víc „normální archeologický areál“ v evropském chápání. Uvědomuji si tu pozůstatky původního velmi komplikovaného systému kanálů a vodních nádrží, díky kterému prosperovalo zemědělství staré Srí Lanky.
Mraky turistů – stále se někdo plete do záběru.
Písek hrozně pálí do nohou.
Pozdní oběd pár kilometrů za městem v jakémsi plechovém nevzhledném a velmi neromantickém hangáru, ale vozí sem kvanta turistů - je to čisťounké a naprosto výborné!!! - bufet rice and curry – zpětně vzato nejchutnější, co jsem na Srí Lance jedla.
Malá odbočka: specifikum stravování cestovatele s řidičem. V turistických restauracích mají jednotnou cenu: 850 rupií (nějakých 150,- Kč) pro turisty – vždy. Vždy mají bufet rice and curry - víceméně podobý výběr několika druhů rýže, nudle, brambory a dále kuře, ryba, různé zeleniny. Celkem asi 12 možností plus minus - člověk si od každého nabere a může si přidávat… Takže já 850. Je mi pochopitelně trapné jíst samotná, když cestujeme spolu, takže pan Kumara přirozeně jí se mnou. Většinou dělají spešl price pro řidiče - jednotně 500. To pochopitelně zatáhnu také - pan Kumara to bere tak trochu samozřejmě - resp. za oběd neděkuje - asi to tu není zvykem… No, je to denně ekvivalent 100 Kč - ta čo už … :)
Ne vždy jsme ale byli v turistických podnicích. U místňáků slevu řidičům nedávají, ale jídlo je samo o sobě podstatně levnější. Někde naopak dali řidičovi jídlo zadarmo s vidinou, že jim příště zase přivede hosty. A v nóbl restauraci na jezeře u Colomba bylo velmi draho a sleva žádná, tak jsme si dali jednu porci dohromady. A nejlepší bylo, když mi poslední večer těsně před odletem už nezbyly peníze a pan Kumara za mne nakonec ty smaženky v bufetu zatáhl ze svého. To byla kompenzace za všechny ty trachtace! :)
Brzy ráno jsem se vždy nasnídala v hotelu, kolem jedenácté se už dostavil naléhavý hlad, tak jsem si dala myslityčku z Čech, pak zmíněný pozdní oběd, který mne dostatečně zasytil, takže večer už jen pár pečených pecínek „roti“ ze stánku a nějaký ten „zdravotní“ alkohol :)
A potom následovalo sloní safari – hehe, velká švanda! :) … Mělo být v parku Minneriya, ale mám za to, že mne pan Kumara zavedl trochu jinam, kamsi mezi Habaru a Dambullu k nějakému kámošovi s džípem. Ve výsledku to ale bylo celkem jedno – určitě to nebyl podfuk, rojilo se tam plno upravených terénních aut s dalšími turisty a nakonec i slonů bylo docela dost.
Řídil mladý kluk odhadla bych ho na čtrnáct – předváděl se, jezdil rychle a auto vůbec nešetřil. To se mi posléze hodilo, když jsem se dovolila, jestli si můžu vylézt nahoru na střechu kabiny kvůli lepšímu focení – souhlasil, a pak se ani moc nezlobil, když jsem plech krapet prošlápla.
Prvního slona málem přejel a nevšiml si ho (přeháním :)) My s panem Kumarou stáli vzadu na korbě. Já se křečovitě držela jednou rukou železné tyče a druhou rukou jsem svírala foťák – nohama jsem musela neustále pérovat a vyrovnávat neuvěřitelné výmoly. Chvilka nepozornosti a člověk by přišel o zuby, o objektiv, o sebevědomí...
Bylo to vtipný - asi čtyřicet džípů rejdilo po nízkém pralese (nebo co to je) … když někdo zahlédl slony, tak se tam všichni vrhli - auta se různě bořila, kola se protáčela, motory řvaly, turisti se natřásali … Pokaždé jsme přijeli všude pozdě - až u slůněte se mladej vytáhl - prokličkoval mezi ostatními auty a nacpal se až k němu … trochu to bylo blbý, protože jsme ostatním zabránili ve výhledu, ale oni si zase užili jinde :)
No - pak ještě na vyhlídku na kopci a za soumraku zpátky.
Středa 9. březen
Ráno odjezd na nedaleký palác/pevnost Sigyria v 7:00 (Mám vždy párminutové zpoždění, spolehlivý pan Kumara trpělivě čeká a usmívá se). Sigyria je dvousetmetrová solitérní skála, jejíž letecká fotografie dominuje všem propagačním materiálům o Srí Lance, a návštěva této lokality je prostě povinností.
(Fotka je stažená z internetu – doufám, že za to nebudu popotahovaná...)
Časný odjezd byl dobrý nápad - sice turistů hodně, ale když jsem někdy kolem desáté opouštěla areál, tak se teprve začaly valit davy. Prohlídku jsem absolvovala sama. Pan Kumara mne vyslal s tím, že počká na parkovišti. Cestou pochytávám od okolních průvodců všelicos a čtu si tabule, takže průvodce je fakt zbytečný. Pohybuji se svým tempem a je mi to příjemné.
Proslulé fresky s tančícími kráskami se nesmějí fotit.Jsou vysoko na skále pod převisem, vedou k nim železné točité schůdky a hlídá je chlapík.Já si fotku ale tuze přeji, tak zase jednou volím metodu „jedno cvaknutí, kravál, omluva a odchod“… No, tak si venku připravím foťák, vstoupím, zacílím a vyfotím.
Ojoj! Takový dusno jsem snad nikdy nezažila – snad jen s hysterickou kustodkou ve Ferraře, ale ta jen příšerně křičela a jinak nebyla nebezpečná. Zato zdejší hlídač nekompromisně naléhal, ať snímek vymažu a mával telefonem, že když to neudělám, tak zavolá policii. Dělala jsem hloupou a ukazovala fotky, co jsem nafotila předtím … nene, dobře ví, že jsem fotila … vložil se do toho nachomýtnuvší se náhodný turista a nadával mi taky - nic mu do toho nebylo, ale spílal mi velmi vydatně.
Počkala jsem, až chlap vypadne a zůstanu s hlídačem sama - prosila ho, že o tu fotku velmi stojím a nabízela úplatek – ke cti mu budiž, že se zkorumpovat nenechal a stále si vedl svou. Celá brunátná jsem tedy fotku našla a zmáčkla odpadkový koš. Hlídač byl spokojený a naštěstí už nevěnoval pozornost tomu, že jsem akci nepotvrdila, ale chvějícím se prstem stiskla storno. Bylo to ale o chlup!
Na Srí Lance se smí fotit všechno a všude – dokonce i náboženské ceremonie uvnitř chrámů – ale akorát ne staré fresky. Je to prý relativně nové nařízení ministerstva kultury … proč?
Výstup na vrcholek skály byl poněkud krkolomný a turisty přeplněné železné schody připevněné ke svislé stěně nebudily přílišnou důvěru. Však jsem také potkala pár nebožáků třesoucích se, bledých, orosených potem, kterak vrávorají a křečovitě se drží za ruku průvodce. Myslím, že kdo trpí závratí, by se nahoru vůbec neměl škrábat.
|
