Kopce, hory, vrcholky ... a čajové plantáže
 Jedeme dál, stoupáme do kopců - začínají čajové plantáže. Pozdní oběd kolem druhé odpolední v restauraci ve svahu s terasou nad údolím. Stále do kopce - návštěva čajové továrny - výklad - ochutnávka - nákup (orange pekoe vůbec neznamená, že by tam přidávali pomerančovníkové listy:)) muhehe!!
Mraky, spadlo pár kapek. Ochladilo se - místňáci mají svetry a bundy :), nám bohatě stačí naše trika - pan Kumara stočil okýnka a pravil, že máme “aircondition for free” :)
Nejvýše položené město na Srí Lance - Nuwara Eliya. Přijeli jsme až navečer. V „obchoďáku“ dost vlezlým způsobem nabízejí teplé oblečení, hlavně softšelové bundy zejména NorthFace - pan Kumara říká, že jsou originální, jen trochu poškozené (?). Ani jsem se nezajímala, neptala na cenu - nemám odhad, nechci, nepotřebuju.
Působí to na mne jako neuspořádané dost špinavé město. Kousek jsme popojeli do “nóbl” oblasti - jezero, golf, dostihová dráha a nakonec náš Alpine hotel ... takový „vysokohorský“ - dřevěný, vrzající, malinko ošuntělý, všude jsou háčkované dečky, chodbami se line zápach smažených ryb – docela švanda :))
Pátek 11. březen …
Na programu jsou Hortonské pláně! Zní mi to velmi vznešeně, jak z Jany Eyrové. (Možná se to spíš překládá jako Hortonovy pláně, ale to už jaksi postrádá to kouzlo.) Jedná se o rovinatou oblast ve výšce 2200m - byli tu i sloni, ale vymlátili je koloniální lovci - zvláště jeden výtečník, co jich zabil prokazatelně 1400 ... a jeho samého pak srazil blesk – Boží mlýny pracují spolehlivě.
Vstávám ve 4:35 - odjezd v 5:20 – joj, to je odpočinková dovolená!!! Mělo se jet džípem, ale pan Kumara pravil, že to v pohodě zvládne autem - takyže jo. Navíc jsme se pak nemuseli vracet zpět stejnou cestou do Nuwara Eliya, ale pokračovali jsme vtipně na druhou stranu.
Takže jsme se za tmy hrabali serpentinami do kopce, fotografovala jsem scenérie východu slunce a u vstupu na pláně jsme se ocitli v dost dramatické skrumáži aut před pokladnou. To jsem zažila ještě jednou v národním parku Yale – moc šikovně zařízené to nemají.
Pokladna otevírá v šest ráno, všechny džípy s turisty tu už jsou a řidiči se cpou u okýnka, aby mohli nakoupit vstupenky pro své klienty. To by nešlo zařídit třeba den předem někde v kanceláři ve městě? Ranní čekání v zimě a za šera bratru půl hodiny – pan Kumara to zvládl a já se mezitím v klidu napucla sendviči ze snídaňového balíčku, co nám dali v hotelu.
Příjezd do parku už je ve znamení zlatého světla slunce právě se vyhoupnuvšího nad obzor. A v tom jelínci samburové loudí kus svačiny – nádhera! Pěší stezka čítá celkem 9 kilometrů a pak Kumara mne na ni (pochopitelně) posílá samotnou. Vycházím v 7:30 ve větrovce a vracím se před jedenáctou v tričku a s ohrnutými kahotami. Ještě, že jsem si vzala opalovací krém – cestou zpátky potkávám v protisměru sotva vyrazivší skupinu gerontů – to tedy potěš Pánbůh! Chudáci kulhali a hekali už na prvních metrech.
Okruh nebyl nijak dramaticky náročný, ale zejména úsek ve vymletém vodním korytě moc jednoduchý nebyl. Hlavní atrakcí je všude propagovaný „Konec světa“ – World´s End „kolmá skála 800m dolů“... Inu, tak moc kolmá zase není, ale budiž ... :) (To na Madeiře byl jiný hučák!)
Zažila jsem tady velevtipnou příhodu. Německá rodinka se fotografovala – manželé, asi osmiletý synek a o pár metrů dál na skále sedící puberťačka si nezúčastněně ďubala do smartfounu. „No tak, Zoe, pojď se s námi vyfotit,“ volal na ni mírný otec. „Ich will nicht mehr mit euch die Scheissfotos machen!“ zněla nesmlouvavá odpověď.
Škodolibě jsem se tomu smála pod vousy a popošla k pánovi s tím, že se docela bavím, protože mám doma totéž, a jestli bych tedy já mohla poprosit, aby mi udělal nějakou tu Scheissfoto se mnou. Velmi jsme se tomu zasmáli a já získala svou jedinou pořádnou srílanskou vzpomínkovou fotku.
Haputale – nádherné městečko
s atmosférou uprostřed čajových plantáží.
Ubytovali jsme se v hotelu Olympus plaza (velký, celkem moderní, v kopci nad silnicí a čajovými plantážemi) - zjevně jediný slušný v místě. Těsně před setměním jdu ještě sama do města - první samostatná vycházka!!! jupííí!! :) … Fotím úžasné tmavé scenérie - hory v několika plánech, k tomu dramatické mraky … a pak taky Tamilky - sice zapózují, ale chtějí prachy - tak dvakrát dávám.
V městečku si trochu zafotím už za šera. Prodává se tu betel a mnozí mají rudé pusy - kupuju zeleninové taštičky za 70 (!!!) a skoro potmě se vracím zpátky - pan Kumara postává na dvoře a s někým se tak trochu baví, ale řekla bych, že na mne čekal.
Vůbec je to s panem Kumarou zvláštní - mluví ještě víc masabobsky než já, teď se tomu říká pidgin english :), a má podivnou výslovnost, takže to na nějaké filosofické diskurzy není - opakovaně jsme se navzájem po položené otázce z druhé strany přiblble zasmáli a řekli “yes”, neb jsme byli unaveni dále pátrat, o co vlastně šlo…
Nicméně pan Kumara už začal velmi spolupracovat na mém focení - jednak má radost, když já dávám najevo radost z dobré fotky, a druhak mi vymýšlí záběry: přibrzdí a praví “Stupa, train track - photo?” Zjistil, že ráda fotím místňáky nejlépe při nějaké typické činnosti, tak mne vždy upozorní: „People working! – photo?“ Párkrát už jsem to cvakla jen tak, abych mu nezkazila radost… :)
"Stupa – people working" ... :)
Sobota 12. březen
Prima den! Sraz ráno až v 8:30, takže se hezky vyspím, umeju si hlavu a v klidu se nasnídám - přičemž poklábosím s holkami Češkami, které se stále proplétají mou cestou. Vyrazily ve dvou také od nějaké české cestovky a, jak vidno, všichni turisti vždy vymetají ty stejné "highlights".
Nejdřív jsem na ně měla vztek, protože se mi opakovaně motaly do záběrů a navíc na mne jen koukaly a nepozdravily, ale jsou to nakonec docela fajn cácory. Chuděry si vzaly málo peněz, takže od třetího dne už přestaly chodit na obědy (pan Kumara vždy čekal na parkovišti s jejich řidičem a všechno mi pak vyslepičil) :).
Odjezd na Lipton´s seat - nádherná scenérie - stoupání čajovými plantážemi, focení sběraček (čaj se oškubává průběžně – vždy jen ty nejmladší lístky, větvičky se ostříhávají jednou za pět let). U továrny na čaj přesedáme na tuktuk, neb cesta uzounká. Jedeme, fotíme. (Pan Kumara taky fotí na smartfoun a ukazuje mi, jaké fotky má z předešlých turnusů. Štve mne, že má leoparda, a já ne!)
Nahoře vyhlídka s “Havlovou” - Liptonovou lavičkou. Všichni se tu fotografují s osahanou vyblýskanou sochou starého pána – ani já neodolám... :)
Vylezu na kulatou placatou rozhlednu a naskytne se mi nezapomenutelný zážitek s piknikujícími muslimy obdivujícími the God´s creations – už jsem o tom psala v úvodní kapitolce.
Cestou zpátky zastavujeme u náhodné, pro fotografa zcela úžasné příležitosti, co jsem si vyhlídla už cestou nahoru - prostranství u školy - velká skrumáž lidí, všichni vyšňořeni - stojí ve vedru, na slunci - čekají - diváci spořádaní, dítka malá narafičená, do různých barev přionačená - slunce do nich pere - nějaký člověk je obchází a doplňuje vodu do plastikových lahví nejpotřebnějším, co vypadají, že to s nimi za chvíli šmejkne … chlapi v oblecích, čela orosená … mažoretky v sevřené přesné formaci na příjezdové asfaltce - v tlustých punčocháčích!!! … na tribuně nejspíš pár místních VIP a zející prázdné černé koženkové sofa, před ním mikrofon. Co se to tu děje? Pan Kumara promptně zjistí: Školní sportovní závody (jsou tu připraveny už i stupně vítězů a vedle na stole poháry a trofeje). A kdy to začne? Asi za hodinu, nebo taky později – čeká se na příjezd “politika”.
|
